Homeopatie nyní díky snaze S. Hahnemanna a jeho sympatizantů zná celou řadu léků a symptomů, které mohou tyto léky vyvolat u zdravých osob. Na základě objevu, že chinovníková kůra a malárie vykazují podobné příznaky, dospěl Hahnemann k formulaci základního zákona homeopatie: „látka, která vyvolává symptomy u zdravé osoby, léčí tyto symptomy u nemocných“. (Neboli jak říká Hahnemann: „Similia similibus curentur.“) To, že chinovníková kůra mohla vyléčit malárii, byla otázka zkušenosti, ale nezakládala se, jak předpokládal prof. Cullen, na jeho stimulujících vlastnostech, nýbrž na tom, že tato látka má schopnost způsobovat symptomy, které jsou druhově stejné jako ty, jež vyvolává malárie.

Když byl Hahnemannovi znám dostatek léků, t. j. když dostatečně znal jejich projevy, opět zahájil svoji lékařskou praxi a předepisoval léky v dávkách, které byly tehdy obvyklé. Protože své léky vybíral na základě podobnosti mezi symptomy nemoci a léku, docházelo u nemocných k prudkému zhoršování příznaků. Aby jim zamezil, neustále snižoval dávky a nakonec léky začal ředit. Skutečnost, že zředěný lék nebyl dost silný na to, aby zhoršil symptomy nemoci, ale ani dost silný na to, aby působil, ho postavila před zdánlivě neřešitelné dilema. Vyřešil ho tak, že léky postupně ředil a při každém ředění silně protřepal. Objevil, že v takovém případě nejenže nebyly neúčinné, ale naopak byly silnější. Jak přesně dospěl Hahnemann k tomuto objevu, není známo. V každém případě je jisté, že na počátku tohoto ohromujícího objevu byly jeho názory na pravou podstatu přírody a léčebnou sílu a jeho velká sečtělost o „temných“ věcech jako alchymie. „Síly, které v nezpracovaném léku jako by ukryté podřimovaly, jsou rozvinuty a probuzeny k neuvěřitelné účinnosti.“ (Vithoulkas: Všechno o homeopatii)

Proces přípravy, při kterém dochází k postupnému ředění a silnému protřepávání, se v homeopatii nazývá potenciace a získaným lékům se říká potence. Vedle skutečnosti, že Hahnemann tímto způsobem vyloučil takzvané vedlejší účinky, bylo možno jako léky aplikovat do té doby nepoužitelné látky: jedy jako hadí jed a arzén ztratily na své smrtící síle, ale nikoli na síle léčebné; ukázalo se, že látky, které jsou v syrové formě neúčinné, jako tuha a křemen, mají v potencované podobě široké lékařské použití. Pro působení těchto potencí stěží najdeme v chemii nějaké vysvětlení. Z těchto důvodů byl (a je) účinek snadno připisován sugesci. Einsteinova slova o tom, že hmota je koncentrovaná a stlačená energie, mohou však problém poněkud osvětlovat. Ředění a protřepávání tuto energii jakoby uvolní. (Hahnemann říká, že síla léku je „skrytá a podřimující“.) Když se zdá, že homeopatická potence není účinná díky chemickým či materiálním vlastnostem daného léku, musí to vést k logickému závěru, že tato účinnost má co do činění s energií.

Proto léčení nemůže být záležitostí chemickou nebo materiální, ale musí být rovněž založeno na principech energetických. Když nyní pomyslíme na princip životní síly a na tvrzení, že příznaky nemoci mají co dělat s předchozím narušením životní síly, pak nám bude jasné, že homeopatické potence působí na životní sílu člověka. Svou energetickou kvalitou, svými vibracemi jsou schopny životní sílu ovlivnit a přetvářet. Toto ovlivňování vyvolává v organismu specifické reakce, kterým říkáme reakce uzdravující. Akce, která je namířena na životní sílu, lidský organismus, vyvolává vždycky reakci. „Těžké drogy, které používají alopaté, neovlivňují životní sílu, nýbrž pouze chemické reakce fyzického těla. Potřebujeme však léky, které odpovídají úrovni životní síly. A Hahnemann objevil, jak lze hmotné léky převést na zjemnělou energii, která vydává vibrace, jež přímo a mnohem šetrněji působí na životní sílu. Tyto (homeopatické) léky působí tím hlouběji, čím vyšší je jejich potence. Jenom homeopatikum, které přesně odpovídá vlnové délce a frekvenci individuální životní síly, může poruchu tamtéž přetvořit a vyléčit.“ (Voegeli: Zdraví a homeopatie)

Aktivity, jimiž organismus může dospět k samouzdravení, jsou vyvolány, stimulovány a jako by řízeny. Tím homeopatie přispívá ke skutečnému uzdravení a posílení a na rozdíl od školské medicíny pouze nepotlačuje symptomy. Homeopatie vede k posílení konstituce, protože organismus nasměrovává k aktivitě. Protože působí cíleně, dojde k posílení.

Když to shrneme, homeopatie zná tyto principy:

1. Volba léku se opírá o druhovou podobnost / shodu mezi symptomy nemocného a léku.

2. Léky jsou potencované, to znamená, že je uvolněna jejich skrytá síla.

3. Minimální dávka je dostačující. Z podobnosti druhů totiž vyplývá, že zde musí existovat citlivost vůči zvolenému prostředku. Jediným záměrem je uvolnit nebo stimulovat (uzdravující) reakci. Pokud se to podaří, pak není třeba lék dále užívat, reakce jsou v pohybu a organismus se postará o další.

4. V jednom čase se podává jediný lék.

Zdroj: Frans Vermeulen: Dětské typy