robertmoravek nám odeslal(a) následující článek: "Rád bych pro vás napsal několik svých postřehů, jak praktických a homeopatických, tak životních. Neberte to jako pravidlo, je to můj názor na základě vlastních poznatků a z toho pramenícího přesvědčení. Poznání i přesvědčení se neustále rozšiřuje a posouvá nás dále a to je na tom právě to nejkrásnější.

Bylo to pro mne svým způsobem velmi zvláštní. V Akademii jsem začínal jako student v roce 1996, v prvním ročníku. V kentiánském duchu a se spoustou dalších nových poznatků jsem udělal z Kentova repertoria doslova salátové vydání a jako závěrečný vrchol vyšlo Syntetické repertorium Robina Murphyho, které dnes nevypadá o mnoho lépe než druhý, již také rozsalátovaný Kent. Uplynulo mnoho let a já se přiznávám, že by mě ani v duchu nenapadlo, že tam, kde jsem ukončoval studia, mi bude Robin Murphy své repertorium v českém překladu podepisovat. Další "kruh se uzavřel".

Musím se přiznat, že pro mne byla jeho přednáška velmi přínosná a snadno pochopitelná. Doufám, že pro vás, co jste se jí zúčastnili také. Povím vám, jak se pro mě díky Robinovi uzavřel další kruh. Jezdil jsem několik let pracovat do Jižního Tyrolska, kde se mi jednou stal pracovní úraz. Po odložení nastartované motorové pily na lešení její vibrace posouvaly opřené štafle, tak dlouho, až mi spadly nečekaně na hlavu. Rána mě omráčila a probrala mě až krev tekoucí po obličeji a krku. Rakouský kolega mě převezl k jejich léčitelce sestře Marii Rose. Tenkrát jsem netušil, že budu jedním z jejích posledních pacientů, ale fakt je, že když jsem tu bleďounkou stoletou stařenku spatřil, cítil jsem se absolutně v bezpečí. Komická situace vyvstala, když jsme zjistili, že i když jsem si sedl na židli, tak jsem byl pro tuto droboučkou stařenku příliš vysoký. Spontánně jsem jí řekl, že si kleknu a než vznesla protest, tak jsem klečel u jejích nohou. Na to mi s ohledem na rozsah poškození tkáně musela vyholit na vrcholku hlavy kolečko, čemuž jsme se všichni tři nasmáli, protože klečíc s kolečkem plešky na temeni hlavy jsem vypadal jak u františkánského přijímání. Její jemné až éterické ruce jsem při ošetřování mého zranění téměř necítil a když jsem odmítl jakékoliv léky s tím, že mám sebou svojí miniaturní cestovní dvousetlékovou homeopatickou lékárničku, ani nemrkla okem, jako by to byla úplná samozřejmost. Pak jsem ji již nikdy nespatřil. Odešla nějaký čas po našem jediném a zároveň posledním setkání. A přece mi dala víc než jsem dodnes tušil.

Při další pracovní návštěvě jsem pracoval s mladou Francouzkou, která byla lektorkou na moskevském lyceu a s mladým Němcem, který dokončoval studia na německé Heilpractiker škole. To je škola naturopatické léčby, jejíž absolventi po úspěšném zakončení studia mohou legálně praktikovat v Německu svou praxi. Jeden z oborů je samozřejmě také homeopatie. Mladík byl velmi udiven, když jsem mu nakonec pomáhal s přípravou na závěrečnou zkoušku. Zkoušku zvládl výborně a vrátil se domů do Německa praktikovat naturopatii.

Tím to však neskončilo. Francouzka, která toho všeho byla svědkem, pro mne následující den přišla s tím, že se mnou chce mluvit majitel celé té osady. Tvářila se tajemněji než mi bylo milé, ale ani nemukla o co jde a do poslední chvíle mě napínala na skřipec mých myšlenek. Pan Sigfried jí dal nějaké klíče a šli do... Hádejte kam?

Do ordinace paní Marie Rosy. Zde mi dívka sdělila, že paní Rosa zemřela a nikdo neví co s kompletním vybavením a medikamenty v její ordinaci. Žádný následovník po ní není a oni, že tomu stejně nerozumí. "A pan Sigfried říkal, že pokud je vám z toho cokoliv k něčemu, tak si to vezměte, jinak se to vyhodí" pravila jakoby nic a šibalsky na mě mrkla. "A já vám s tím mám pomoci, pokud budete chtít."

Chvíli jsem lapal po dechu a pak jsem si myslel, že jsem její ruskofrancouzkou němčinu špatně pochopil. Zeptal jsem se, co si to tedy vlastně mohu nebo mám vzít. Usmála se jako vítěz a řekla zcela prostě: "Alles (Všechno)."

Aby dovršila svůj triumf, přistoupila k první ze dvou velkých skříní, otevřela ji a... Ta skříň byla od shora až dolů plná homeopatik a tinktur. Druhá také a ještě spousta mastí, olejů, esencí, baněk a bylinek. "Není to škoda vyhodit?", zeptala se.

To už jsem seděl na židli a smutně přemýšlel jak odvézt takový poklad přes německou státní hranici. Myšlenky "Krále Šumavy" jsem zavrhnul. S vírou odvážnému štěstí přeje, jsme sháněli bedny a tři dny třídili a balili všechny ty zázraky a já jsem jí za odměnu u každého léku dělal přednášku o tom co léčí. Ještě nám nakonec poděkovali, že mají polovic úklidu za sebou a po starosti, jak takové množství léčivých substancí legislativně a ekologicky zlikvidovat. Nemají v tomto vůbec jednoduchou odpadářskou legislativu.

Nemusím vám říkat, jak jsem byl šťastný a toto štěstí začalo vyprchávat až před celnicí Waidhaus. Nasadil jsem ten nejpoctivější obličej co znám, stáhl okénko a na otázku, zda jsem koupil něco, co je k proclení, jsem s klidem pravil, že ne. Měl jsem jenom úplně plný kufr, zadní sedačky i sedačku spolujezdce naskládané krabicemi. "Cigarety, alkohol, káva," ptá se celník. "Ne," odpovídám a cítím, že jde do tuhého. "A co je tohle," ukazuje na plné auto. "Jenom nějaké dárky, přírodní léky," odvětil jsem. Zvedl obočí úžasem, asi nad tím jak musím být milovaný, když se mi dárky z jedné návštěvy sotva vejdou do dodávky a ptá se: "k čemu?" "Pro vlastní potřebu," hlásím švejkovsky a tuším, že to byl můj poslední náboj. Více udiveného člověka jsem již asi nespatřil. Couvnul, udělal dva kroky a rezignovaně řekl: "vypadáte ale docela zdravě." Přikývl jsem a on řekl: "jeďte." Heuréka!

Doma jsem vše pečlivě roztřídil a zbyla mi spousta olejů a medikamentů s nimiž jsem si nevěděl rady. Leželi v mé ordinaci až do přednášky Robina Murphyho. Jak v bájích čekali na své probuzení. Jak mě překvapilo a potěšilo zároveň, že to, co dělala osmdesát let své praxe paní, po které jsem to vše zdědil, dělá i Robin. Už vím, co s tím a "kruh se uzavřel".

Jedna drobná poznámka k jablečnému octu a jeho účinkům. Narodil jsem se v maličké moravské vesnici Ludmírov, která není ani na každé mapě. Ve vsi nebyla prodejna a babička, když byla zabíjačka nebo se kupovalo maso do zásoby, tak, protože neměla chladničku ani mrazničku, dělala vždy následující. Maso rozdělila, ve vaničce s přírodním octem namáčela plátno do nějž maso balila a tyto balíčky ukládala do komory do kamenných nádob. Takto uložené maso vydrželo řadu týdnů bez jediné známky kazivosti. Dodnes si tyto drobnosti stejně jako babiččino i maminčino používání bylinek pamatuji, přestože mi tenkrát byly tři roky. Myslím si, že již tenkrát byli položeny základní dlaždice na mé cestě k homeopatii. Nebo i dříve? O této cestě a mém příběhu vám také rád napíši. Mám to již promyšlené a rozepsané v počítači, takže se brzy dočkáte. Je to velmi poučné, jak z homeopatického, tak duchovního hlediska. Čím více se homeopatií zabývám, tím více signatur a spojitostí se vším ostatním nalézám a zůstávám v obdivu stát před dílem Stvořitelovým.

Chtěl jsem ještě něco říci k otázce monokompozitních a polykompozitních homeopatických léků. Souhlasím s Robinem, neboť podobenství o milosrdném samaritánu je nám všem jasné. Pokud léta praktikování ukázala, že homeopatické léky působí a to jak jedny, tak druhé. Je to přece jednoduché. Kromě prvků z periodické soustavy není žádný lék monokompozitem. Monokompozitní je jenom jeho zkouška a materia medika. Všechny ostatní léky jsou ve svém složení polykompozitní a liší se pouze v tom, že na ty klasické včetně směsných léků jako Causticum, máme monokompozitní zkoušku. Snad mi rozumíte, co myslím tím, že jsou ostatní léky polykompozitní, je to jednoduché. Zkuste si představit jenom z kolika prvků, alkaloidů, kyselin a jiných chemických sloučenin, záření nevyjímaje, se skládá třeba jakýkoliv rostlinný homeopatický lék vyrobený z tinktury celé části této květiny. Většinu jejích složek známe přece také jako samostatné homeopatické léky, třeba fosfor, síru, vápník, kyslík, dusík, kyseliny a další a další. A přesto dohromady v této rostlině vytváří při zkoušce i praktikování jeden z mnoha homeopatických léků, kterým mi říkáme monokompozitní. A co taková Aqua marina, neumím si představit, co všechno asi obsahuje. Víme přece, že každá substance, zpracovaná homeopaticky a jakkoliv smíchaná, se stává lékem. Otázkou je jenom to zda jí někdo podrobil provingu a nebo se spokojil pouze s klinickým obrazem a praktickou medikací. Snad mi rozumíte a jak řekl Robin, antibiotika, ozařování, chemoterapie nebo homeopatické léky ať už ty nebo druhé. Pokud pomohou díky Bohu za homeopatii. A díky Jiřímu Čehovskému a jeho Akademii, za to, že nás přivedl k homeopatii, umožňuje nám učit se na takových přednáškách. Nestydím se za to, mu poděkovat nejen z osobních důvodů, ale také z úcty k jeho lidské práci. Mám doma plnou knihovnu homeopatické literatury a z té přeložené do českého jazyka vidím na valné většině výstižný nápis Alternativa. A to máme asi všichni. Vím, že toho udělal pro českou homeopatii velmi mnoho a nechápu proč čeští homeopaté na sebe mnohdy hledí různě, když máme stejný cíl a přání, zdravé a šťastné pacienty. Jak krásně nazval homeopatii dr. Richard Steinpach... "uzdravit, znamená učinit lepším".

Znáte ušlechtilejší cíl?

Robert Morávek, RSHom robertmoravek@volny.cz"