leto nám odeslal(a) následující článek: "Rostliny objevené v Novém světě významně obohatily evropskou farmakologii. Botanikové sepsali rozsáhlé atlasy rostlin místní flóry, evropské lékařství a farmacie byli obohaceni o vysoce účinné léčivé byliny. První vytištěná oficiální příručka léčiv - Pharmakopoei Valeria Corda z roku 1589, zahrnovala i některé indiánské léčivé byliny, které musely být v zásobárně v lékárně. - např. nové koření (Spice Indicoe), aloe (Ligni Aloes), šalvěj chia (Mastiches Chioe), listy tabáku (Fol. Peti), kůra chinovníku (Rad. Chinoe), ananas, (Pinea), durman (Hyoscyamus Peruvianus) a další. Díky čilému obchodu stoupala popularita a zájem o rostliny, plody a léčivé byliny z Nového světa mezi širokou vrstvou obyvatel Evropy.

Chemické a farmakologické zkoumání látek, které tyto rostliny obsahovaly, zaznamenalo veliké objevy, které vedly k zásadním změnám v různých oborech lékařství. Řadí se k nim např. izolování a popsání chininu v roce 1820, vysoce účinného alkaloidu z kůry chinovníku, o něco později byl z listů koky extrahován a prozkoumán kokain a jeho lokálně anestetické účinky, koncem 19. století byl z kaktusu ježunka Williamsova (peyotl) lokalizován meskalin, jehož rozbor znamenal zásadní změnu v psychiatrii, hl. v léčbě schizofrenie a další (v mexických houbách s omamnými účinky byly objeveny beta-blokátory působící na srdce, alkaloidy lokalizované z kurare se využívají jako lokální anestetika). Objevy a zkoumání stále nejsou u konce. Řada indiánských léčivých rostlin a z nich odvozených preparátů jsou uvedeny v zákonem schválených seznamech léčiv a jsou v Evropě oficiálně používána.

Užíváním a zkoumáním účinků indiánské léčivé byliny chinovníku (Cinchoa pubescens) objevil lékař Samuel Hahnemann pravidlo "léčit podobné podobným", využívání homeopatického principu. Došel k závěru, že jedna rostlina může vyléčit přesně tu nemoc, kterou zdravému způsobuje. Tento lékař, zakladatel homeopatie, ve svém pojednání "Pokus o nový princip k nalezení ozdravných sil léčivých látek vedle několika pohledů na ty dosavadní" v roce 1796 uvádí: "Každý účinný léčebný prostředek vyvolává v lidském těle jakousi vlastní nemoc. Napodobujeme přírodu, která občas léčí chronickou chorobu jinou, která se k ní připojí a aplikuje u té choroby (pokud možno chronické), která se má léčit, ten léčebný prostředek, jenž je s to vyvolat jinou, co nejpodobnější umělou chorobu, a ta se má léčit: similia similibus." V 19. století bylo v homeopatických cestovních lékárnách kolem 60 standardních preparátů i z indiánských léčivých rostlin, např. chilli papričky, durman, rozchodník, zerav, chinovník a díky zájmu lipského lékárníka Willmara Schwabeho se tento seznam stále rozšiřoval. Od roku 1978 je většina výrobních a testovacích postupů homeopatických léčebných preparátů vedených v oficiálním Homeopatickém seznamu léčiv součástí osmého vydání zákonem schváleného Německého seznamu léčiv (DAB8). Homeopatika, získaná z rostlin Nového světa, se tak používala na mezinárodní úrovni. Řada těchto prostředků patří k homeopatickým preparátům, které se předepisují vůbec nejčastěji jako např. Thua, China, Gelsemium, Ipecacuanha, Ledum, Anacardium, Rhus tox., Stramonium...

Evropská věda tvrdí, že je racionální a nenáboženská, odmítá bytosti jiných kultur, pokud je nedovede změřit nebo uznat jako náplň víry. Evropan se považuje za bytost, jíž má být příroda podřízena, domorodé národy vše považují za součást přírody a jejího koloběhu. Indiáni a domorodné národy považují zdánlivě mrtvé nebo neviditelné za živé a přirozené. Uznávají vzájemnou souvislost všech prvků a jevů, věří, že za vznikem nemocí stojí i způsob chování a myšlení, který nebyl v souladu s děním v koloběhu světa (i v různém čase a vzdálenosti). Vyvolal tak nerovnováhu, tedy nemoc.
Evropan by řekl hřích. Indián nevěří v boha, ale uznává jeho působení, nežije ve strachu z něho, ale snaží se žít spolu s bohy ve vzájemné shodě (bohužel, ani to nezabránilo vzájemným střetům). Nezná pojem nadpřirozený, protože je pro něj vše přirozené. Indiáni využívali k uvolnění léčivých sil rostlin různých rituálů. Při tom zároveň docházelo k posílení společenství a prohlubovala se spiritualita zdravých. V rituálech se snažili oživit prapůvodní čas a stvoření, protože tehdy dle pověstí neexistovaly žádné choroby a oživení těchto časů (byť na krátkou dobu) mělo nejsilnější léčivou sílu. Neléčili symptomy, snažili se o uzdravení celého organismu. K léčitelským schopnostem Indiánů a dalších domorodých národů profesor Edward Lawrence z Royal Anthropological Institute v Londýně roku 1925 napsal: "Naše dnešní znalosti o primitivních národech nutí k závěru, že se od nich máme hodně co učit, zejména pokud jde o léčbu nemocí. Víme s naprostou jistotou, že mají prostředky na léčbu nemocí, které my s našimi preparáty vyléčit nedovedeme a i když jsou tyto léčivé prostředky vždy spojeny se zaříkávacími praktikami, které mají takřka pokaždé dětinsky pověrečný charakter, vedou vždy k uzdravení. Můžeme se soucitně usmívat a odmítat vše jako šamanství primitivů, ale tato zástěrka naší nevědomosti nebrání tomu, aby každý seriózní vědec nezdůrazňoval, že to není vysvětlení, protože primitivní národy mají úspěch tam, kde my se k němu nepropracujeme."(podle Bozzana,).

MUDr. Kurt Pollak, Medicina dávných civilizací,
Christian Rätsch, Indiánské léčivé byliny,"