Duchovní aspekt nemocí
Ve vztahu mezi morálkou a vznikem nemoci hraje velkou roli hypothalamus. Moderní věda zjistila, že není nejvyšším hlavním řídícím centrem autonomních funkcí organizmu – tj. hladu, žízně, sexuálních tužeb, termoregulace....., jak se předpokládalo, ale je založen na nesobecké motivaci srdce. Tato představa byla porovnána na výsledcích pokusů se zvířaty a lidmi.

Člověk jako myslící bytost
Hypothalamus řídí funkce vnitřních orgánů skrze nervstvo sympatické i parasympatické. Ty zprostředkují vznik „poplachové reakce“, která umožňuje uvolnění energie a změnu funkcí vnitřních orgánů tak, že se energie chemická přeměňuje na energii mechanickou a teplo. Poplachová energie je zprostředkována především sympatikem, uvolňuje adrenalin a noradrenalin. Taková reakce (či příprava organismu) je nutná pro uskutečnění každého činu.
Funkce sympatika je u člověka spojená s ústředním nervovým systémem. To znamená, že zvýšená aktivita sympatika je doprovodem emotivního projevu. Každý lidský skutek je přitom spojen s odpovídající aktivitou vnitřních orgánů, metabolickými funkcemi a stavem vnitřního prostředí (krevní oběh, pH, hospodaření vodou a elektrolyty, tělesná teplota). U zvířat je poplachová reakce spojena s reakcí útoků a úniků. Je řízena pouze hypothalamem – centrem pro řízení přirozených pudů.
Člověk je myslící bytost a bylo by nebezpečné, aby nejvyšším řídícím centrem jeho autonomního nervstva a nejvyšším impulsem pro jeho nemoci, intelekt a vůli byl právě hypothalamus. Byl by ovládaný svými pudy a věčně egocentrický (sobecký). Morálka a etika by v lidské společnosti neměly význam. A právě z tohoto hlediska je nutné, aby byl člověk ovládán vyššími touhami než hypothalamickými. V opačném případě by nebylo možné dosáhnout harmonie v kosmu – sobectví a závist by byly neovladatelné.
U člověka, myslící bytosti se svými emocemi, intelektem a vůlí, je nutné, aby byl hypothalamus podřízen vyšším principům – orgánu, který souvisí s vyššími hodnotami než jsou pudy. Hypothalamus pak zprostředkuje povel z vyššího řídícího centra a přemění jej na chemickou a fyzikální reakci. Skrze ně se tělo připravuje do pohotovosti pro uskutečňování tužeb mysli. Uskutečňuje se to, co dříve mělo duchovní podstatu.

Proč je třeba dodržovat vesmírné principy?
Všechny orgány reagují na neurohumorální řízení na základě akce a reakce. Odpověď cílových orgánů na neurohumorální úrovni je analogická odpovědi těla na program lidské mysli – skrze neurohumorální biologickou reakci. Neurohumorální funkce a odpověď cílových orgánů jsou v harmonii, pokud je neurohumorální řízení v souladu s vyššími hodnotami. Hodnoty umožňující harmonickou funkci lidského organismu jsou zapsány ve Starém zákoně jako Desatero přikázání.
Dnes se vědecké poznání a Biblické či jiné náboženské moudrosti doplňují v poznání podstaty lidského bytí. Lidský organismus byl stvořen tak, aby žil výše zmíněným způsobem života.
V případě, že by člověk nebyl stvořen podle tohoto principu, lidstvo by bylo předem odsouzeno k záhubě. Protože lidské nemoci vznikají na základě nedodržení těchto principů.
V dětství hrají hlavní roli hypothalamické (egocentrické) touhy. S příchodem dospělosti se se učíme žít morálně a eticky, v souladu s vyššími hodnotami. Člověk ale podle těchto vyšších hodnot i přes velkou snahu nedokáže žít neustále, porušuje zákony dobra a zla a zákonitě onemocní. Respektování vyšších hodnot, to je dodržování univerzálních zákonů, umožňuje harmonickou funkci lidského organismu, harmonickou neurohumorální reakci (odpověď dobra v cílových orgánech) a udržuje zdraví organismu. Tyto skutečnosti nám pomáhají hlouběji pochopit, proč je v Bibli psáno, že kdo dodržuje tyto zásady, bude dlouho živ.
Impulsem pro práci nebo funkci cílových orgánů a pohyb těla je nejvnitřnější, nejpodstatnější část lidského bytí. Říká se jí srdce a je pramenem lásky. Motivace srdce může mít dva různé směry. Prvním je touha zažít štěstí a lásku tím, že využívá druhých, touží naplnit žádosti svého těla, uspokojit svoje pudy, tzn. hypothalamické zájmy, doprovázené emocemi, intelektem a vůlí, třeba i na úkor jiného. Druhým typem motivace srdce je touha zažít štěstí a lásku tím, že sebe a své zájmy obětuji ve prospěch druhého. Proto k tomu, abychom byli schopni žít takovým způsobem života, potřebujeme čas a úsilí pro růst srdce = schopnost milovat pravým způsobem a také zážitky pravého štěstí a čisté lásky.
To se pak projevuje i v našem těle – uvolňováním neuropeptidů, tj. euforických látek. Motivace srdce ovlivňuje emoce, vůli i intelekt – společně pak vytvářejí program, který má realizovat tělo. Říká se tomu substancionalizace, uskutečňování programu. Důležitou roli má v něm právě hypothalamus. Pro funkci vnitřních orgánů je nutné, aby tělo odráželo program, který vytvořila mysl.

Nebezpečí sobecké motivace
Nebezpečí cílových (vnitřních) orgánů vzniká na základě motivace srdce. Odpověď cílových orgánů na sobeckou motivaci srdce je pramenem téměř všech nemocí. Lidský organismus je totiž vybaven tak, aby harmonicky pracoval na základě nesobecké motivace srdce. Je škoda, že vědecká klasická medicína doposud nebere vážně duchovní aspekt nemocí. Nemoc, která vznikla díky sobecké motivaci srdce, má v těle také své biologické příčiny a důsledky. Je většinou možné je zjistit a odstranit.
Proč vznikají nemoci díky sobecké motivaci? Organismus se dostává do disharmonie, jedná v rozporu s univerzálním zákonem dobra. Při uskutečňování sobeckých tužeb se mění i magneticko-energetické pole, v oblasti duchovna člověka jeho aura. Kvalita uskutečněného skutku je závislá na motivaci, která mu předcházela. Záleží na tom, zda jeho účel je v souladu s účelem lidské existence.
Absolutní standard dobra, nutný pro udržení harmonie v celém kosmu, je měřítkem pro prosazení mého skutku: byl dobrý či zlý?
Špatná energie, která se v našem těle při zlých skutcích nashromáždí, se může „vyplavit“ právě nemocí. Každá zlá myšlenka i skutek mají vliv na tělo (skrze hypothalamus) a způsobují specifické druhy nemocí. Někteří lékaři pozorují, že pacienti, kteří se i přes svou vlastní nemoc starají o druhé a pomáhají jim, mají větší šanci na uzdravení.
Moderní věda tak dochází ke stejným závěrům jako náboženské poznání – lékaři začínají nemocným doporučovat život založený na morálce, která harmonicky ovlivňují funkce našeho těla. Náboženská i vědecká poznání by se neměla rozcházet, ale vzájemně doplňovat. Hledání způsobu, jak udržet nejlepší morální a etický standard společnosti, je hlavním lékem pro uzdravení lidstva.

Případ ze života:
Zdena, špičková žurnalistka (40 let), se zhroutila loni před Vánocemi, deset dní před redakční uzávěrkou vánočního dvojčísla velice kupovaného časopisu. Zradily ji plotýnky. Ještě s nimi nikdy nic neměla. Dostala několik injekcí proti bolesti, dovlekla se z posledních sil do redakce, aby odevzdala příběhy žen, které měla už hotové. Prožívala velký strach z prchlivého vydavatele a z šéfredaktora, rovněž byla velká její disciplína vůči kolegům. Pár hodin nato ležela v nemocnici na kapačkách a ještě svou veselou povahou pomáhala druhým na nemocničním pokoji. Druhý den utekla nadopovaná léky z nemocnice a jen dojela domů, slyšela ze záznamníku nakvašený hlas svého šéfa: „Kde vězíš, co se s tebou děje? Mám pro tebe čerstvé story....a ať honem dorazíš.“ Zdena byla zoufalá, při nejlepší vůli nedokázala vstát z postele. Přesto se neodvážila objasnit svou situaci. S pocitem viny pátrala ve svém nitru po tom, čím mohla ohrozit své zdraví. Na to, že její šéf praktikuje styl řízení, který nejen ji, ale i druhé kolegy, zdravotně poškozuje, se neodvažovala ani pomyslet.

Sada chromozomů je ve všech buňkách jednotná, zasahuje informace dodané centrálním nervstvem (hormonálně) do všech buněk těla a modifikuje fungování těla podle informace, které jsou předány dál.
Jinými slovy: všechny buňky těla dostávají informace, reagují na ně, dokonce je umějí uchovávat. Informace, které dostává vědomí od těla, způsobují změnu duševního rozpoležení a postoje. Každý vnímaný podnět spouští tělesnou nebo duševní reakci – třebaže jde jen o nepatrnou kontrakci nějakého maličkého svalu, ne každou reakci však vědomě vnímáme. Často nejsou vědomě vnímána ani taková svalová napětí, která jsou už chronická - „chybné postoje“. Až když nás skolí ischias, dojdou nám souvislosti s dlouhotrvající psychickou zátěží. Situace vede k dlouhodobým obratlovým artrózám, dochází k zablokování svalů a k postupné imobilitě. Páteř vlastně představuje prodlouženou ruku ústředního nervového systému. Centrálně nervová komunikace se odráží v postoji, ať už jde o jakoukoli rovinu míšních reflexů. Postoj se mění většinou s přibývajícím věkem, a to proto, že předepsané postoje nás připravují o naši přirozenou – kompenzační – pohyblivost.

Zdena pochopila a nechala se léčit homeopaticky. Na přepracování, obtížné vyjádření citů a emocí, které drží pod přísnou kontrolou, na silný smysl pro povinnost, na rigidní vnitřní klasifikaci dobra a zla, etiky a pravidel lidské morálky dostala Kalium carbonicum (uhličitan draselný, podle P. Chappella má v sobě klíčové slovo - páteř), CH 30, každý den 5 globulí po dobu 14 dní. Kontrola za 3 týdny, po Vánocích.

Kontrola: 15. ledna 2009
Bolesti ustaly, uvědonila si pocit uzavřeného a neprojeveného vzteku, který se stal příčinou její nepohyblivosti. Její silná sebekontrola selhala při nemoci, začala se se svými nadřízenými hádat a nezadržovala svou kritiku a neschovávala si ji pro sebe jako když byla vpořádku. Rozhodla se náročného zaměstnání vzdát, dala v Praze výpověď a přešla do krajského vydavatelství.
Dostala Kali-c. CH 200, jednu dávku, 5 globulí. Kontrola za 3 měsíce.

Kontrola: 15 dubna 2009
Bolesti páteře se již nedostavily. Stres ji nevyčerpává, umí odpočívat. Už ji nerozčilují věci, které nemohla kontrolovat, nemá strach z nemoci. Pocity jako vztek, pochyby, smutek, pláč, radost....v sobě nedrží, „pouští“ je ven. Rezignovala na slibnou kariéru, užívá si více aktivního odpočinku, rodiny, koníčků. Ví, že práce je důležitá, ale odpočinek a morální a etický standard chování také.

Existuje také typický obraz bolesti zad – slabost zad – s potřebou sedět rovně s opřenými zády. Bývají to korektní lidé, ortodoxní a konvenční pacienti se silným smyslem pro moralitu. Tito lidé jsou dogmatičtí a chtěji dělat věci správně.
Zadržet vztek, pláč, chvění rtů nebo svírání hrdla, když nám z hrudi stoupá vzlyk, nářek nebo výkřik, vyžaduje značné svalové vypětí. Pravý pocit zůstává uvězněn v těle a působí tam ničivě. Z takového počínání se může stát chronický postoj. Důsledkem toho je přebytečná kyselina mléčná, kterou už mitochondrie (buněčné tělísko) nestačí odbourávat. Koaguluje (sráží se) a vede k funkčnímu omezování.
Lidé ztrácejí na pohyblivosti nejen kvůli nadváze způsobené špatnou výživou, ale především kvůli nedostatku pohybu. Týká se to těla i duše: k tuhnutí kloubů se přidružuje tvrdohlavost, neústupnost a ustrnulost v myšlení, rozpor ve standardech dobra a zla - něco jiného si myslí a něco jiného říkají a úplně něco jiného konají a tím dochází k porušení harmonie a následně k nemoci.
A pak už záleží na nás, zda se ještě „rozhýbáme“ dobrými skutky a odpuštěním nebo přejdeme postupně se propadajícímu pocitu zla ke ztuhlosti konečné – mrtvolné.

Literatura:
P. Chappell – Homeopatická samoléčba
R. Pernerová – Tabu v rodinné komunikaci
R. Morrison – Klíčové a potvrzující symptomy