Odkud se bere násilí, zlo a agresivita? Dnes a denně jsme svědky násilí v televizi, v rádiu, v časopisech a knihách, všude kolem sebe. Již malé děti jsou k sobě plné zvůle, vzteku, násilí a agrese. Školy se stávají pro všudypřítomnou agresi jámou lvovou a učitelé krotiteli špatných návyků svých svěřenců. Věřit, že agresivita nemá příčiny, by znamenalo myslet, že je iracionální a není neodvratná. Tak tomu však není. Leda u těch, kteří se s ní smíří a hlavně u těch, kteří ji používají. Takže je důležité pranýřovat přizpůsobení se násilí, jež se šíří zákeřně jako droga.

A kdo je za agresivitu našich dětí zodpovědný? Mylně je všude předkládáno, že za to může špatné klima ve společnosti, škola jako výchovná instituce, nepěkné příklady chování politiků a osob veřejně činných v médiích. A kde byli po celou dobu výchovy agresivních dětí jejich rodiče? Asi na dovolené nebo pracovně na jiné planetě. Zodpovědnost se často používá při označení viníka. Ale lze stavět odpovědnost na roveň vině?

Vraťme se k jazyku. Ve slově zodpovědný je výraz odpovídat. Odpovídat znamená odpovídat na něco, v rámci dialogu, kde se jeden ptá a druhý odpovídá a naopak, aniž by zavládlo ticho. Aniž druhého odbudeme, aniž jsme k druhému lhostejní. Odpovídat nicméně znamená také zodpovídat za někoho, kdy za druhého ručíme. A zastupujeme ho. Tak, jako by ten druhý byl já. Jen tak lze chápat celou hloubku zodpovědnosti.
Veškerou zodpovědnost v dnešní rodině vzaly na sebe ženy. Ale už ji přestaly vyžadovat od svých dětí, protože veškerá výchova se z dialogu smrskla na monolog typu: Mlč, vstávej, umyj se, oblékni se, dones žákovskou, dělej, jez, uč se, ukliď si, přines, nepřekážej..... Rodina jako taková se změnila. Ubyla práce. Mužská práce byla ochranitelská a nejtěžší. Ženská práce byla lehká, estetická a pomáhající. A každý za svěřené úkoly zodpovídal. Zredukoval se počet dětí v rodině na dvě, někdy jen na jedno. Unavený otec (hospodář) večer jen kontroloval, co které dítě udělalo a rozdal úkoly na druhý den. Otec byl autorita.
Dnešní dítě neví, jaká je jeho role. Chybí mužský vzor. Rodiče netuší, jak vychovávat své děti. Rodiče pracují, děti se povalují u počítačů, u televize, nemají kromě školní povinnosti učit se žádnou jinou! Dávno s rodiči nehodnotí výkony všech v rodině, za nic neodpovídají, nepomáhají.
Rodiče dělají vše za děti, respektive matky. Ženy velí v domácnosti. S nástupem školní dokázky dítě přestává pomáhat. Jen plní příkazy.
Jak dítě naučit povinnostem a tím vést k zodpovědnosti? Dítě musí pomáhat – připravovat si svačinu na druhý den, skládat si oblečení, špinavé odnášet do koše v koupelně, mýt nádobí, zalévat květiny, vytírat, chodit nakupovat, dostávat kapesné a samo si hospodařit, ustlat si, zabalit batoh na výlet, připravit pomůcky do školy dle rozvrhu, uvařit lehkou večeři, sklidit ze stolu.....a také za ni zodpovídat. Musíme z dítěte udělat šéfa role, ne „blbečka“ a vykonavatele našich příkazů.
Ženy, ač to myslí dobře, nedělají výchovu, jen opakují stále dokola: Pojď domů. Tak kde jsi? Pojď už konečně domů. Jestli nepřijdeš, tak uvidíš. Ale dítě nic nevidí. Nic se neděje. Žádná sankce po nesplněném příkazu nepřichází. Výchova začíná pozdě! Poslušnost dítě získává do tří let svého věku. Návyky a rituály pak zažívá do pěti let. Odpovědnost a povinnosti má mít dítě do šesti, maximálně do sedmi let, tedy do počátku školní docházky!
Dáme dítěti příkaz, jednou. Dítě často provokuje. My mlčíme. Příkaz zopakujeme a jsme připravené zasáhnout. Dítě si musí zažít zkušenost. Neopakujeme se stále dokola jako kafemlejnek. Slovy žádný rituál či návyk nevytvoříme! Vzniká jen buzerace, napětí a vzdor. Povinnosti škola nevytváří, ta jen předává informace. Povinnostem musí naučit rodina svým pozitivním příkladem a svou vyžadující důsledností. Čekáme, co dítě udělá, pokud nesplní předem zadané úkoly, odepřeme mu výhody a důsledně na nich trváme.
Například: Dítě se zeptá, zda může jít ven. Kladně mu odpovíme – samozřejmě, pokud máš splněné všechny povinnosti, tak běž! Pokud nemá, nikam nejde. Dítě velmi rychle pochopí, jaké jsou jeho hranice a možnosti a příště stejnou chybu neudělá. Mohu jet s kamarády na chalupu? Samozřejmě, ale musíš si nakoupit, uvařit, zatopit, uklidit.......Příště už nikam jet ve své režii chtít nebude. Veškerou zodpovědnost za zdárné skončení akce přeneseme na něj a ono se bude velice snažit naši důvěru neztratit a nepřijít o výhody. V žádném případě za něj nenakoupíme, neuklidíme, předem všechno nepřipravíme...., protože tak nikdy k ničemu vztah mít nebude, ani k nám.
Vraťme se zpátky k agresivitě. Je tady, protože výchova je negativistická. Jen příkazy, omezování, napomínání, hrozby, nudné postoje s omezováním projevu, rodičovská dovolená bez času na dítě....a tohle není žádná výchova! Dítě nastupuje do školy již nevychované – nezdraví, neděkuje, nepomáhá slabším, neví, co se nesmí a proč, neumí se představit, neumí podat ruku, nezodpovídá za své pomůcky, nemá vztah ke svým věcem, protože ani neví, že jsou jeho – neví, co je soukromý majetek, nemá kapesník, je nesamostatné – bez příkazu matky neví, co má udělat. Většina dětí ve škole v přírodě nezvládá ranní rituál, neumí se oblékat, svlékat, obouvat, nemá návyk pověsit oblečení na věšák, nepřipravuje si večer oblečení na druhý den, neví, kde má pyžamo, kde plavky, kde spodní prádlo, neumí si ustlat své lůžko, neuklidí po sobě ze stolu....
Pamatujme si jednu zásadu – co umí dítě udělat samo, to již nebereme do ruky a neděláme za něj. Učíme dítě být hospodářem – od šesti let mu dáme malý finanční obnos do ruky a necháme jej samo rozhodnout, zač jej utratí. Parkrát zkontrolujeme a důvěřujeme.
Další chybou je hodnocení dětí ve škole jen známkou. Takovým hodnocením trpí jak děti geniální, tak slabé děti. Dítě má jen tři možnosti pozice: jedničkář, hospodář, povaleč. Když se dítě učí špatně, nebudeme mu stále opakovat: uč se více. Je to zbytečné. Uděláme z něj hospodáře a pak ho můžeme za jeho výkon pochválit a nejen peskovat, že zase doneslo špatnou známku. Špatně učící se dítě jen deformujeme svým neustálým opakováním, že z něj nic nebude, když bude mít pětky. Bereme mu sebevědomí a ničíme jeho chuť uplatnit se. Zabíjíme jeho iniciativu.
Každý z nás dělá přeci nejraději to, co mu jde nejlépe. Dnes skoro nenajdeme průměrného žáka, aby byl duševně v pohodě. Buď je úzkostný nebo agresivní. Smiřme se prostě s tím, že pokud naše dítě nebude studovat, tak bude výborným hospodářem. Pokud včas nebudeme chválit, dítě si najde obdiv jinde – třeba v partě, kde bude obdivováno za to, že kouří, krade, bere drogy, je drzé, surové atd. V partě je oceněno, všichni od něj něco chtějí, ono je platné a chválené!
Jak správně postupovat? Sepíšeme se školákem seznam denních prací. Seznam připevníme na viditelné místo tak, aby si mohl pomyslně odškrtnout jejich splnění. Dítě zodpovídá samo za své úkony, práce se mu dostává pod kůži, ví, že po splnění povinností přichází odměna formou zábavy, rozhodnutí o svém volném čase. Výbornou pomůckou je pro dítě starost o domácí zvíře – nakrmit jej, napojit, vyčistit pelíšek, vyvenčit.
Seznam je soupis povinností, které si dítě samo čte a kontroluje. Rodiče jednotlivé body nečtou ani nekontrolují. Jen tak se z chlapce stává chlap, získává osobnost. Neberme klukům osobnost! Pokud výchovu nezvládneme do šesti let, vrátí se nám všechno negujícím a negativistickým jednáním dětí v pubertě, protože agresivitu jsme si sami vypěstovali.
Mladí chtějí svobodu, volnost. Proč ne? Požadují práva velkých. Proč ne? Tak jim to dejme! Ano, až si splní povinnosti. Nevěříme jim a bojíme se o ně. Pokud nemá dítě své povinnosti zažité (úkoly, úklid, seznam věcí, kroužky, starost o domácí zvíře...), nebude schopno plnit své povinnosti ani jako dospělý a otec budoucích dětí. Bude hledat ve své drahé polovičce bytnou a služku v jedné osobě (jako matku), která vše zařídí, udělá, připraví, donese, postará se.....
Čím agresivitu nejčastěji vyprovokujeme? Neustálým napomínáním, opakovanou kritikou, poučováním, zesměšňováním. Tak jim to nedělejme! Jinak nebudou dodržovat rady, kterými je stále krmíme. Puberťáka poučíte jen tak, když mlčíte. Raďme, až se nás budou sami ptát. A pak nám za radu také poděkují! A budou se jí řídit!
Dnešní matky dominují ve výchově dětí. Odklání otce od výchovy svých dětí. Prosazují u kluků ženské způsoby práce. Matky svým synům posluhují a následně jim to vyčítají. Co matky nesnáší u partnerů, to posilují u svých synů. Potlačují mužskou osobnost v domácnosti. Mužská domácnost – to jsou hromádky, systémy, věci na židli, ale muž ví, kam má sáhnout. Je to jeho mužský a dokonale přehledný svět.

Respektujme ho!

Dále zabíjíme u dětí touhu. Vše dětem hned koupíme. Neživíme v nich to krásné těšení se na něco - touha rozvíjí abstraktní myšlení. Jen konzumujeme – všechno dětem pořídíme a ono nemá k ničemu vztah. Ze dne na den vymění hračku, knížku, oblečení. Hned nakupujeme nové - neumíme podržet jeho toužení. Chce mašinku. Jakou? Velkou nebo malou? Červenou, zelenou? Kam ta mašinka pojede? Kam se podíváme? Jak dělá mašinka? Jdeme a bez fantazie koupíme první mašinku, která skončí v koši s hračkami jako ty předešlé. Takhle budou končit jednou jeho známosti. Na jednu noc a v koši zapomnění!

Léky, které potlačují agresivitu u dětí, nezapomínejme na konstituční léčbu:
Anacardium – nejprudší reakce agresivity u dětí, slovně velice vulgární, zlepšení po jídle
Argentum nitricum – opovržlivost se sklony k agresivitě
Aurum metallicum – velice vzteklé dítě, smíchem zakrývá smutek
Baryta carbonica – tvrdohlavost, neústupnost, agresivní kritičnost
Belladona – zuřivost, zběsilost, touha zabít, destruktivní agresivita
Cina – agresivní z toho, že se na něj někdo dívá, nechce utěšovat
Hepar sulfur – agresivita se projevuje vyhrožováním zabitím
Hyoscyamus – dítě dělá grimasy, něco napodobuje, obscénní pohyby
Chamomilla – výbuchy agresivity, vzteku, násilí, odporuje, bije hlavou o zeď, chce chovat
Lachesis – agresivní, upovídaný, žárlivý, věčný pocit ublížení
Lycopodium – domácí agresivní tyran, s pocitem moci, mstivý
Mercurius – destruktivní typ, rozbíjí věci, trhá si oblečení
Nux vomica – agresivní, soutěživý, není mstivý
Pulsatilla – agresivní pokrytec, navenek milá, uvnitř zlá
Staphysagria – výbuchy vzteku s následným sebeobviňováním, malé sebevědomí
Stramonium – agresivní výbuchy vzteku, s pláčem, zadrhává, koktá, dělá grimasy
Tarentula – agresivitu projevuje tancem, trhá si šaty

K výchově potřebujeme vzájemný dialog, vlastní pozitivní vzor a vyslechnutí názoru toho druhého, i když to je jen dítě. Výchova není drezírování, kdy se dětem, ale i dospívajícím, vymlouvá vnímání pocitů: „Maminko, co je ti? Proč pláčeš?“ - „Ale já nepláču, jenom mi něco spadlo do oka!“, a to například poté, co se rodiče celou noc hádali, a navíc je zřejmé, že dítě nejen vyciťuje napjatou atmosféru – ticho před bouří – doprovázející partnerskou nebo rodinnou krizi, ale také něco z hádky rodičů zaslechlo.
Dětem říkáme pokud možno pravdu, nezkreslujeme ji. Dítě musí vědět, že stále slunce nesvítí, že se dospělí hádají, že má každý jiné názory, jiné povinnosti a jiné odměny. Jinak má dítě zdeformovaný náhled na život, na vztahy a normy, které bude jednou samo prosazovat.
Nebojme se přiznat i svůj vlastní omyl, skloňme hlavu a omluvme se. Dítě si nás bude více cenit a vážit, než když se na něj oboříme, ať si hledí svého nebo předložíme lží poškozující morálku jako vzor a normu. Dítě chce pomáhat, cítit soucit. Chce být platné a doceněné.
Již Platón byl mínění, že vůči násilí a agresivitě nepotřebujeme znalosti, ale morálku. Neboť násilí, zlovůle a agresivita není problém pro přírodu, ale problém pro lidi. U lidí nepochází agresivita z technického omylu, ale z nedostatku svědomí člověka vůči člověku. A já dodávám: z nedostatku svědomí dospělého vůči dítěti!

Literatura:
PhDr. L. Pekařová – Jak žít a nezbláznit se
R. A. Pernerová – Tabu v rodinné komunikaci
W. a O. Boericke – Homeopatická MM s repertoriem
P. Chappell – Homeopatická samoléčba