HISTORIE

Až doposud jsme homeopatickou terapii vnímali ve spojení s fenoménem podobnosti, ale záhy se nám, pod vlivem žáků blízkých Hahnemannovi, objevuje zvláštní způsob preskripce: isopatie. Tato metoda spočívá v předepisování zředěné a dynamizované substance u níž je předpoklad, že obsahuje "miasma", zodpovědné za nemoc.
Hahnemann se v poznámce k paragrafu 56 v 6. vydání "Organonu" (posmrtné vydání, vyšlo až v roce 1921) vyjadřuje zdrženlivě:

"Byla by tu snaha vytvořit třetí léčebnou metodu (dvěma dalšími metodami jsou alopatie a hoemopatie), isopatii, která by nemoc léčila pomocí samotného miasmatu, který ji vyvolal. Předpokládejme tedy, že by toto bylo možné: nejspíš by se miasmatu dodalo ještě více síly, proto by se mohl podávat nemocným až po určité modifikaci... Chtít tedy léčit prostřednictvím zcela identické choroboplodné síly (per idem) je proti zdravému lidskému rozumu a odporuje to rovněž všem zkušenostem."

Vysvětluje tedy dobré výsledky dosažené některými z jeho žáků u "miasmatických" patologií (dnes bychom řekli "infekčních"), provedenou modifikací základní substance při výrobě léku, přípravou, která nakonec vyústí v lék obdobný a nikoliv identický. Isopatie je tedy vskutku homeopatickou formou: zvláštností je pouze původ léku.

Tento způsob preskripce byl navržen Constantinem Heringem u "hydrofobního viru", "viru varioly" a realizován u "psorického viru". PSORINUM, připravené z tkáňových moků pocházejících ze svrabových lézí, bylo vlastně prvním bioterapeutikem, které se označovalo termínem nosóda.

TERMINOLOGICKÉ OTÁZKY

Dnes již nehovoříme o "nosódách", ale o "bioterapeutikách". Podle Robertova slovníku se tento výraz (z řeckého bios=život) objevuje ve všeobecném slovníku v r. 1929 a označuje "léčení kulturami živých organismů (kvasinky, fermenty, jogurty apod.) nebo substancemi, pocházejícími z živých organismů (žluč, séra, vakcíny)."

V homeopatii je termín bioterapeutikum definován ve Francouzském lékopisu (10.vydání, 1983):

"Kmeny pro výrobu bioterapeutik jsou chemicky nedefinované produkty (sekrety, patologické či nepatologické exkrety, některé produkty mikrobiálního původu)."

Termín isoterapeutikum (synonymum = isopatikum) označuje "bioterapeutika připravená magistraliter z kmenů, odebraných samotnému pacientovi, jejichž první ředění musí být povinně sterilizováno."

* * *

Od samého počátku popisovala isopatická metoda několik aplikačních technik:

1. METODA - HERINGOVA TECHNIKA (1800 - 1880)

Bioterapeutikum je předepisováno na základě své patogeneze.

V současné době máme ve Francii k dispozici 27 bioterapeutik; pouze šest z nich má však nějakou vlastní patogenezi:

- PSORINUM pochází z "lyzátu tkáňových moků ze svrabových lézí, odebraných dosud neléčeným pacientům a připravených bez přidání antiseptika." Za jeho patogenezi vděčíme Constantinu Heringovi.

- MEDORRHINUM pochází z "lyzátu uretrálních blenoragických sekretů, odebraných v období výtoku u nemocných, kteří dosud nebyli léčeni antibiotiky ani sulfonamidy." Za jeho patogenezi vděčíme Swanovi.

- LUESINUM pochází z "lyzátu treponemických sekretů z počínajících šankrů, připravených bez přidání antiseptika." Zde znovu vděčíme za patogenezi Swanovi.

Na počátku 20.století se tuberkulóza stala široce rozšířenou a obávanou chorobou. Terapeutické zkoušky, uskutečněné s vakcínami či tuberkulíny, vyvolávaly více či méně vážné nehody: to umožnilo Antoinu Nebelovi stanovit patogeneze a z nich vyvodit terapeutické indikace pro různé tuberkuliny:

- TUBERCULINUM pochází ze "surového tuberkulínu, získaného z kultur kmene MYCOBACTERIUM TUBERCULOSIS lidského a hovězího původu." Dřívější název byl T.K. (Kochův tuberkulin).

- TUBERCULINUM RESIDUUM pochází z "glycerinového roztoku Kochova bacilu s obsahem ve vodě nerozpustných složek." Dřívější název byl T.R.

- AVIAIRE pochází ze "surového tuberkulínu získaného z kultur MYCOBACTERIUM TUBERCULOSIS bez přídavných antiseptik, přičemž mikrobiální kmeny jsou ptačího původu."

Preskripce těchto léků se tedy může provádět v přímé linii s homeopatickou metodou, přičemž se do souvislosti uvádějí reakční projevy nemocného s patogenetickými příznaky té které substance. Je to způsob preskripce, který dává přednost pacientově terénu, jeho osobnímu způsobu reakce.

Tento způsob preskripce můžeme rozšířit i na mikrobiální bioterapeutika, nemající patogenezi stricto sensu, pokud úporná patologie nějakého pacienta postihuje orgány, které jsou zjevně pro některé zárodky prvořadým cílem. Tato podobnost tropismu může vskutku splývat s patogenezí s nevyhraněnými rysy.
Například: PERTUSSINUM předepisujeme u úporného dusivého kašle, PARATYPHOIDINUM B nebo EBERTHINUM při úporných průjmech apod.

2. METODA - LUXOVA TECHNIKA (veterinární lékař, 1773 - 1849)

Bioterapeutikum se předepisuje na základě kauzální patologie.

Lux odebíral patologické sekrety u několika zvířat, postižených nakažlivým onemocněním. Po rozředění a protřepání podával takto získaný lék dalším zvířatům se stejným postižením.

Při této technice už jde stranou individuální symptomatologie: vyjde se přímo od příčiny, o níž se předpokládá, že je obsažena v patologickém sekretu, k pacientovi postiženému nemocí vyvolanou identickým agens.

Vzhledem k výše řečenému se dnes používá Luxova technika tak, že se příslušné bioterapeutikum předepísuje u důsledků infekční patologie. Dále se tato technika také používá i v případě komplikací po očkování. Seznam bioterapeutik (34) obsahuje tedy kmeny původu mikrobiálního, toxinového, sérového nebo vakcinálního:

ANTHRACINUM, AVIAIRE, COLIBACILLINUM, DIPHTERICUM, DIPHTEROTOXINUM, D.T.T.A.B., EBERTHINUM, ENTEROCOCCINUM, GONOTOXINUM, INFLUENZINUM, LUESINUM, MEDORRHINUM, MORBILLINUM, PARATYPHOIDINUM B, PERTUSSINUM, PROTEUS VULGARIS, PSORINUM, PYROGENIUM, SERUM ANTICOLIBACILLAIRE, SERUM DE YERSIN, STAPHYLOCOCCINUM, STAPHYLOTOXINUM, STREPTOCOCCINUM, TUBERCULINUM, TUBERCULINUM RESIDUUM, V.A.B., VACCINOTOXINUM.

Prakticky se STAPHYLOCOCCINUM předepisuje v případě postižení vyvolaných stafylokoky, PERTUSSINUM u obtížných následků černého kašle (tiky), INFLUENZINUM u chřipkových komplikacích (úporný kašel, anosmie, únava apod.), D.T.T.A.B. nebo V.A.B. u nepříjemných reakcích po vakcinaci látkami D.T.T.A.B. nebo B.C.G. apod. (Bioterapeutikum připravené na bázi "Vaccin Atténué Bilié de Calmette et Guérin", pod obchodním názvem B.C.G).

Jelikož tento způsob preskripce upřednostňuje patogenní příčinu, musíme k němu přidružit ještě terénní léčbu, abychom zohlednili pacientův terén.

* * *

Zde je nutno zdůraznit dva velmi důležité praktické body:

1. Bioterapeutika mikrobiálního původu nesmí být nikdy předepsána u akutního postižení, vyvolaného stejným zárodkem jako je kmen ze kterého jsou připravena, jinak tu hrozí evidentní riziko zhoršení.

2. Bioterapeutika připravená z vakcín: D.T.T.A.B., INFLUENZINUM, V.A.B. apod. jsou určena pro preskripci u případných nepříjemných reakcí po očkování. Pokud jde o INFLUENZINUM, je připravováno na základě virového kmene, každoročně aktualizovaného a může být navíc použito také u pochřipkových následků. Ovšem oproti všem tvrzením ani u jednoho z těchto bioterapeutik nebyla prokázána žádná vakcinační schopnost.

* * *

Zvláštní místo je nutno udělit léku PYROGENIUM, surovému autolyzátu z hovězího a vepřového masa a lidské placenty. Je vyrobeno z chemicky a bakteriologicky komplikovanému celku (četné aerobní a anaerobní bakteriální kolonie); byl předmětem patogenetických pokusů na zvířatech. Lze ho předepisovat u akutních nebo chronických postižení na základě klinických příznaků srovnatelných s příznaky, pozorovanými při experimentování.

* * *

3. METODA - COLLETOVA TECHNIKA

Jedná se o auto-isoterapii.

Ctihodný otec Collet, dominikán a doktor medicíny, znal práce svého současníka Pasteura. Poněvadž se ocitl v Mezopotámii bez léků, dostal nápad dát svým četným pacientům decimovaným epidemiemi dynamizovaná ředění jejich vlastních patologických sekretů či exkretů. Během deseti let svého pobytu dosáhl velmi dobrých výsledků, které v r. 1898 uveřejnil ve své práci: "Isopatie - Pasteurova metoda vnitřní cestou". Nemocnému se při léčení dostává léku, který pochází současně z kauzálního zárodku a určitých reakčních produktů vlastního organismu, což je zvláštností této metody.

Je ovšem nutné, aby byl chorobný sekret správně zvolen. Je nezbytné, aby kmen pro výrobu isopatika (hnis, moč, krev, skvamy apod.) obsahoval alespoň částečně původce choroby.

Jinými slovy: krevní isopatikum nebude mít žádný význam u infekcí močových cest; tady bude nutno k přípravě účinného autoisoterapeutika odebrat purulentní moč. Stejně tak bude neúčinné isoterapeutikum ze skvam u psoriásy, zatímco bude účinné u mykóz: skvamy psoriásy nejsou původcem onemocnění, zatímco skvamy mykotické obsahují odpovědného parazita.

I tuto metodu můžeme a musíme připojit k terénní homeopatické léčbě.

4. METODA - HETEROISOTERAPIE

Pokud je patogenní příčina potíží nemocného vnějšího původu: alergen, toxické nebo špatně snášené látky..., můžeme rovněž použít isoterapie, ale svým způsobem nepřímé: heteroisoterapie.

Například nedávná klinická studie splňující podmínky dvojitého slepého pokusu, zveřejněná v "The Lancet", poukazuje na význam podávání ředěných pylů (30 CH) při senné rýmě několikrát denně. I v případě heteroisoterapie musí být skutečná kauzální souvislost s léčeným postižením. Budeme systematicky užívat vysokých ředění, abychom nezhoršili původní intoxikaci či přecitlivělost.

(David Taylor Relly, Morag A. Taylor, Charles McCharry, Tom Aitchison: "Is homeopathy a placebo response? Controled trial of hoemopathic potency with pollens in hay fever as model", The Lancet - oct. 18, 1986 - str. 881-886).

Heteroisoterapie má široké pole působnosti zejména u ALERGICKÝCH patologií.

5. METODA - INTERMEDIÁRNÍ METABOLITY - HORMONY

Ve 2O. století přišli homeopaté na nápad používat je v podobě dynamizovaných ředění:

1. Metabolické substance podílející se na některých patologiích jako:

- POUMON-HISTAMINE připravený z plic morčat, utracených při anafylaktickém šoku navozeným ovalbuminem;

- HISTAMINUM, ...

Klinická a laboratorní zkoumání potvrdila jejich příznivý terapeutický vliv u alergických projevů.

2. Žlázové extrakty jako THYROIDEA, CORTICO-SURRÉNALES nebo přímo hormony jako FOLLICULINUM, jehož působení v závislosti na ředění může být zpomalovací (vysoká ředění), regulační (střední ředění) nebo povzbuzující (nízká ředění).

Tato heterogenní metoda se často v klinické praxi používá, ovšem za podmínky, že kmen léku obsahuje alespoň část předpokládaného původce léčené nemoci.

Například u hyperurikemie není příčinou dny; je jejím důsledkem a příznakem; preskripce ředěné kyseliny močové tudíž nebude účinné. Totéž bychom mohli říci o hypercholesterolemii nebo hyperglykemii.

Abychom mohli proti nemoci nasadit pádný a účinný bioterapeutický lék, musí být předpokládaná příčina nemoci hledána v realitě a nikoliv v představách lékaře nebo v esoterickém symbolismu.

Jedná se bohužel o omyl, jehož se dopouštějí mnozí autoři, když pod dvojznačným názvem "bioterapie" popisují praktiky, odvozené od symbolického a starodávného učení o "signaturách", které nejsou součástí homeopatické či isopatické terapie:

- gemmoterapie: použití glycerinových macerátů připravených z pupenů. Belgický lékař Pol Henry se domnívá, že existuje podobnost mezi vnitřním pletivem stromů a živočišnými cévami.

"Pupen, jakožto koncový bod v plném vývoji a růstu tkáně vedoucí mízu, má superaktivované informace vnitřního pletiva."

"Veškerá degenerativní a závažná živočišná postižení oběhových tkání, nacházejí svůj lék v listových výhoncích. Je tomu tak u pokročilé arteriosklerózy a degenerativních postižení lymfatické tkáně, jako je lymfoidní leukemie a lymfo-granulomatóza či Hodgkinova nemoc. Zkoumali jsme tisíce stromových výhonů pro desítky nemocí, přičemž údaje o specifikách jsou a priori postulovány jen intuitivně touto subjektivní metodou, která má tolik rozhodných odpůrců a zdatných pomlouvačů: "radiestezie" (37). Díky ní jsme rychle překonali titánskou práci empirického a úmorného bádání, přičemž jsme předem stanovili údaje, které měly být experimentováním potvrzeny."

(Pol Henry: "Pokročilá vaskulární skleróza. Pokusy s terapeutiky z výhonků a tkání některých stromů", Francouzská Homeopatie, květen 1957, str. 301-310).

- organoterapie: použití ředění živočišných orgánů nebo nežlázových tkání k léčbě patologií odpovídajících lidských orgánů a tkání. Tato metoda má výhodu jen v tom, že vyžaduje pouze nedlouhá bádání a končí přinejmenším fantaskními preskripcemi. Kupříkladu: slepé střevo, kavernozní tělesa... a posledním v abecedním seznamu "vlasová lebeční partie"; všechny tyto kmeny byly odebrány u prasete, berana, býka, koně apod.;

- litoterapie: použití ředění některých kamenů podle jejich naleziště na zeměkouli, analogicky k pozici různých zárodečných listů embrya ve stadiu gastruly!

Kritiku všech těchto praktik naleznete v díle: "Homeopatie bez masky", Denis Demarque, Doin Editeur - kapitola IV.

Záměna s homeopatií je podporována i faktem, že přípravky určené k těmto praktikám jsou vyráběny stejným způsobem, mají tutéž lékovou formu a jsou prezentovány se stejnými symboly, jako je tomu u homeopatických léků.

Nikdy nesmíme zapomínat na to, že ředěný a dynamizovaný lék se stává homeopatickým jen tehdy, je-li předepsán v souladu s fenoménem podobnosti.

ZPŮSOBY ISOTERAPEUTICKÝCH ODBĚRŮ

AUTO-ISOTERAPEUTIKA se připravují na základě biologických odběrů od samotného nemocného, jemuž jsou preparáty určeny: sputum, moč, stolice apod.

V některých případech si odběr provádí sám příslušný lékař (hnis, odběr z krku, krve, skvamy apod.).

Kmen musí být uložen do suché sterilní lahvičky.

HETEROISOTERAPEUTIKA se připravují na základě alopatických specialit dodaných nemocným nebo na základě alergenů (prachy, chlupy, peří), pocházející ze specialit nebo z pacientova okolního prostředí.

Tyto odběry se předají farmaceutovi s udáním:

- jména a adresy předepisujícího lékaře;
- jména a adresy nemocného;
- žádané lékové formy a dávkování

(I když jsou teoreticky možné všechny lékové formy, důvody související s účinností nás vedou k tomu, abychom doporučovali u auto-isoterapeutik formu kapek, přičemž se podává dvacet kapek 2-3x denně a před polknutím se na chvíli podrží v ústech).

V této práci bude dávkování isoterapeutik uváděno vždy u jednotlivých případů v kapitolách, věnovaných příslušným patologiím.

* * *

RESUMÉ

Preskripce isopatik není úplným terapeutickým systémem: léčí spíše podle etiologie než způsobu reakce pacienta.

Preskripce bioterapeutik se může provádět:

- buď podle patogeneze, pokud existuje,
- nebo podle podobnosti a tropismu,
- nebo podle etiologie.

U chronických postižení, je nutno každý předpis vždy doplnit terénní homeopatickou léčbou.