Homeopatie,alternativní medicína,homeopatická léčba,homeopatické léky

O bramborách a s nimi spojených léků z našeho pokladu Materia Medica

Jídáme je, resp. jejich produkty skoro denně a ani si toho nejsme vědomi, že tato potravina může být i velkým lékem.
K tomuto léku nám ovšem schází tisíciletý přístup, protože jak všichni víme, pocházejí brambory z Jižní Ameriky a představují část oněch výdobytků, kterými nás ve středověku obdařil Kolumbus s optimismem jeho plavby do Indie. Podle mého názoru můžeme i o bramboře hovořit jako o prapůvodní globalizační zelenině, která nám dovolila již před několika staletími nahlédnout do globalizační pasti. Určitě jste se v dějinách učili o velkém hladomoru v Irsku, vyvolaném málo resistentní zeleninou, která v našich krajích a v klimatických podmínkách podobných jako v Irsku, může být napadena hnilobou. Tato zlověstná choroba rostlin, zvaná bramborová sněť (a pamatujte si „sněť) nás v homeopatii obdarovala novým lékem, nazývaným solanum tuberosum aegrotans. O tom, stejně jako o brouku, který nosí překrásně proužkovaný fráček – doryphorea dezemlineata, známým také jako leptinotarsa dezemlineata, ale o něco později.

Vraťme se k bramborám, které byly již v roce 1570 pěstovány v okolí Madridu poté, co byly přivezeny do Evropy z původní vlasti Peru. Již o 15 let později je nacházíme oklikou přes Nizozemí, kam je poslal Vatikán pro jednoho nemocného kardinála (kterou nemocí trpěl tento církevní hodnostář jsem bohužel nezjistil) . Tam je dostal do rukou botanik Carolus Clusius, který je zasadil a mimo jiné také poslal do botanické zahrady ve Vídni. Kvůli svému lanýžům podobnému tvaru je pojmenoval „Tartufoli“.
Angličané, kteří jak víme nesdíleli ve věcech kolonizační politiky vždy stejný názor se Španěly, dostali tuto hlízu z Chile a to od nikoho menšího než byl Francis Drake – tak to je alespoň vytesáno na pomníku v Offenburgu. O této historické episodě mnozí pochybují a interpretují ji jako politickou hru o moc. Na tomto pomníku má stát také rčení „hořký nedostatek řídí tento lahodný božský dar jako pomoc chudým proti bídě“.
Podle novějších výzkumů to měl být Pizarro, španělský dobyvatel, který v roce 1526 poznal a oblíbil si brambory a přivezl je pak do Evropy. Naše skromné domácí ještě pěstované odrůdy, z nichž nejznámější jsou u nás Sigma, Pinta Sieglinda a Linzer Rose konkurují 600 odrůdám jihoamerických indiánů, které byly kdysi kultivovány v Andách. Inkové vypěstovaly také některé velmi odolné odrůdy, kterým se dařilo i ve výšce 3000 - 4000 m. Jihoameričtí indiáni vyráběli z brambor jakýsi druh mouky (nazvaný Chuno), která vznikala střídáním vysoušení a zmrazení, aby brambory byly konzervovány.
Tady malá mnemotechnická vsuvka v asociaci s několika symptomy Solanum tuberosum a to ve vztahu k nedávným událostem: Angličané brambory neposlali zpět jako chilského exdiktátora generála Pinocheta v milné představě, že nic neprovedl. Měl v Anglii takové závratě, měl strnulý pohled, bezmála ztrácel vědomí, měl – alespoň tak to stálo v novinách – všechny symptomy, které popisuje již Clarke ve své Materia Medica. (Já jsem s Pinochetem nedělal anamnézu, tak tyto informace berte ve smyslu jakéhosi bramborového salátu).
Brambory ale něco provedly s Evropou, oni ji jaksi dobyly. Pruští králové Friedrich Wilhelm I a především Friedrich Velký (1740 až 1786) velmi podporovali jejich pěstování. Zpočátku tyto hlízy lid nepřijímal s žádným nadšením, ale pak se rostlina velmi dobře integrovala, jak dokazuje např. jméno celého území – „Pommern“ – tedy Pomořansko.V mnohých krajinách byly ustálené plody jako pohanka a řepa vytlačovány ze zemědělské krajiny.

Ve starých knihách nacházíme často poznámky, že je-li rostlina jedovatá, pak ve všech svých částech nebo vůbec ne. Svou toxicitou prozrazuje také svou botanickou příslušnost. Patří jak všichni víme k rostlinám lilkovitým (Solanaceae), které nám jsou známé svými hlavními zástupci jako jsou Belladonna, Hyoscyamus, Stramonium atd. jednak z toxikologie, jednak z Materia Medica. Ale i v kulinárním smyslu existují někteří zástupci – např. důležitá koření pepř a chilli – až ke stravitelné formě mochyně a vzpomeňte si, že mnohé z těchto poživatin nalezneme v naší pokladnici léků jako Capsicum, Physalis, také Lypopersum (rajče). Tak Solanum tuberosum stojí nějak uprostřed sotva ještě jedovatá, dále je Dulcamara…
K té skupině patří také Tabacum. Můžeme si proto dovolit s lilkovitými rostlinami přímo slavnostní hostinu i s desertem a viržinkem nakonec. K tomu originál plzeňské, protože plzeňské se dříve vždy směšovalo s blínem, aby obsah alkoholu byl nízký a přitom měl stejný opojný účinek. Všechny tyto rostliny, také Solanum tuberosum obsahují alkaloidy. Tyto alkaloidy se vyskytují také v hlíze, kterou jíme, ovšem v nezávadné koncentraci. Přesto může někdy dojít k otravě, protože koncentrace alkaloidů může při zelenání hlízy, krátce než vyrazí oka, silně narůst. Podle literatury toto zelenání nemusí mít přímou souvislost s tvorbou alkaloidů, tzn. že tvorba chlorofylu nemá nic společného s alkaloidním procesem, kromě snad rytmu ročních dob, že totiž na jaře začíná vše rašit. Proto bychom měli vařit hlízy oloupané a vodu z nich vylévat. V restovaných bramborách, především upravených i se slupkou je ještě hodně solaninu a také atropinu a hyosciaminu ve stopách. Avšak existují kuchaři, kteří přísahají na výborné, pozdně zimní brambory, když už nasazují oka…. Proč asi? Dejte své fantazii zelenou. Přesto – otravy brambory jsou u lidí prakticky neznámé. U chovatelů domácího zvířectva se však vyskytují neopatrní jedinci, kteří nať – a ta má mnohem vyšší obsah Solaninu – z neznalosti zkrmují. A ty pak trpí především gastrointestinálními potížemi, které ovšem může také způsobovat extrémně vysoký obsah nitritu v nati.
Krátce zpět k botanice: hlízy, které jíme jsou zbytnělé konce oddenku. Rostlina je bylinovitá, má stonek tlustý jako palec a může vyrůst do výšky 60 cm. Její květy mají různou barvu, od bílé, růžové a fialové až k temně fialové, podle odrůdy. Květy mají, jak je to pro rostliny lilkovité typické, pěticípou korunu a v jejímž středu se nalézají žluté tyčinky. Podle klimatických podmínek kvete u nás většinou od července do začátku srpna. Zpočátku si lidé skoro více cenili květy než hlízy. Na anglickém dvoře se prý hosté vítali květem bramboru.
Definitivně se brambory prosadily teprve v letech 1793 až 1817, když Evropu postihly kruté hladomory. Dnes slouží jako jedna z hlavních jídel, také zpracována do knedlíků nebo různých labužnických forem a nelze ji odmyslet z jídelního lístku. Plod, to je zelená bobule, je vidět jen zřídka, protože většinou před jeho dozráním odumírá a je spálena. Jméno Solanum tuberosum je složeno ze solare, což znamená křeče a bolesti utišující a tuberosum jako označení hlízy. Ideální teplota pro klíčení je kolem 10° C. Podle mínění mnohých, má tato teplota velký vliv na kulinární stránku, a tak ty nejlepší brambory mají pocházet spíše z chladných krajin.
Než se budeme zabývat homeopatickým obrazem léku, zmíním se ještě o některých praktikách lidového léčitelství: Již v 16. a 17. století se používaly brambory s velkým úspěchem proti kurdějím (vysoký obsah vitaminu C je dostatečně známý) a tato tenkrát velmi rozšířená nemoc byla skoro vymýcena.
Brambory i dnes jsou jedny z nejdůležitějších dodavatelů vitamínu C v naší potravě. Dále z květů a stonků se vyráběl extrakt, jehož působení – a koho to překvapuje – bylo popisováno jako podobné opiu. Ten byl podáván proti kašli a křečím. Tady nacházíme i ve fytoterapeutické oblasti něco, co velmi připomíná jedovaté bratry a sestry ze stejné skupiny rostlin. Podle Madauseho má být voda, ve které se vařily neloupané brambory (viz shora – obsahující alkaloidy) dobrým prostředkem pro katar hrtanu a bronchitidu. Časté, a setkal jsem se s tím i ve své ordinaci , je používání syrové šťávy z brambor při potížích žaludečních, zejména jsou-li spojeny s hyperaciditou. Totéž platí i pro používání při spastické obstipaci. Mnozí také pravděpodobně znají horké obklady s bramborovou kaší, přičemž se tyto jistě blíží mnohem více známému obrazu belladonny při angině s její žádostivostí tepla a přikrývek, než obrazu anginy, která spíše připomíná lachesis. V některých oblastech nacházíme ještě dnes zábaly s roztlučenými brambory na zánětlivé klouby a potíže s páteří.
Známé symptomy Solanum tuberosum se kryjí s mnohými stavy, které známe i od jiných solanaceí, a měli bychom si na to vzpomenout, když máme pocit, že před námi stojí člověk, který připomíná solanaceu a to především, když v rubrikách, které si najdeme v našem repertoriu, nacházíme hodně prostředků právě z této skupiny, a přesto žádný nesedí stoprocentně. Tady chci odkázat na malou sbírku kazuistik Karla Josefa Müllera, který vydává drobné spisky a v jednom se právě zabývá brambory jako lékem.
Chci tady popsat chorobopis jedné pacientky. Je jí 38 let, je učitelkou, ale nějak se s tím svým povoláním nedovede vypořádat. Z leckterých hledisek by se dala zařadit mezi „bordelářky“. Měla značně obtížné dětství, ve kterém to emocionálně neměla mezi matkou a babičkou nijak snadné, otec prakticky neexistoval, byl příliš často na cestách. Anamnesticky bylo nápadné už velmi ranné intensivní náboženské zaujetí, které vrcholilo silnou angažovaností. Než přišla ke mně prodělala dlouholetou psychoterapii. V 30 letech se provdala do rodiny, ve které zemřela matka. Vlastní děti neměla. Můj největší problém s ní byl její přespříliš kritický postoj vůči všem. Měla takový destruktivní způsob napadat všechny a ve všem. Nikdo si nebyl jist před její zlomyslnou kritikou. Byl tu premenstruační syndrom s bolestmi prsou před menstruací, střídání stran u mnohých potíží …. Krátce řečeno – dlouho jsem se trápil a vždy znovu jsem se vrátil k Lac caninum a v jejích intenzivních fázích k Hyoscyamus. Proč se stále vracela mi nebylo jasné, protože mě na jedné straně kárala a ostře kritizovala mou ne příliš úspěšnou, spíše jen nepatrně úspěšnou terapii. Její upovídanost mi šla na nervy. Pokoušel jsem se přesto chovat se k ní korektně, i když mě to stálo dost námahy. Zpětně bych řekl, že jsem s ní jednal jako s horkým bramborem při pokusu loupání. Stále nápadnější mi bylo její neustálé šermování pažemi a v jejím obličeji se odehrávala jakási přespřílišná artikulovanost, která na mě působila jako úšklebky a zanechávala trochu bizarní dojem. Kromě toho se bála psů (my máme dva a navíc velké a černé, které někdy byli během její přítomnosti slyšet v zahradě nebo vidět oknem). Samozřejmě solanacei stojí v místnosti. Divoký pohled, když tu byla naposled, koulení očima ale spojené nebo smíšené s úzkostlivým a hrozivým pohledem. Zase jednou měla bolesti v krku. Fyzikální vyšetření: krk zarudlý, jazyk s hnědým potahem. Naříkala si na nevolnost, která se jídlem nezlepší. A tady se musím přiznat, že mi pomohla náhoda. Právě jsem se trochu intenzivněji zabýval bramborou a tak jsem se pokusil neuvažovat lineárně s řadou solaceae, nýbrž padl jsem do křesla jak pytel brambor: „tak mi dejte něco kloudnýho!“… sedí přede mnou a drží se psacího stolu – (Brambory obsahují kalium a tato nutnost muset se něčeho držet, to přece známe z draselných solí. Působí nějak velmi unaveně.
Vzal jsem z regálu Materia medica Clarkeho, otevřel Solanum tuberosum a našel jsem v tom krátkém popise mnohé z toho, čím byla má pacientka nápadná. Scházel mi však psychický obraz. Protože jsem ale již dříve našel v jejím obrazu potíží hodně hyoscyamu a botanická příbuznost byla dána, dal jsem ji jednorázově Solanum tuberosum C 30 a jednu dávku v C 30 s sebou pro případ nutného opakování. Tím jsem pacientce vyšel vstříc, protože vždy říkávala „5 kuliček? To má stačit?“ Druhý den krátký telefonát: „No konečně se zdá, že jste trefil to správné…“ Taková mrkev, po tolika namáhavém hledání, mi blesklo hlavou, protože taková brambora se neříká. Ostatně mi během práce s touto podzemní zeleninou přišlo na mysl, že neexistují žádné nadávky, ke kterým by posloužily brambory.

Tady ještě jednou nejdůležitější symptomy brambory:
- široká shoda symptomů duševních a mysli se známými solanaceami
- nedůvěra, upovídanost
- velmi živá gestikulace, šklebení, kousání
- nadávání
- strach ze psů, čarodějnic, ohně atd.
- závratě až stupor (skoro ztrácela vědomí)
- strnulý pohled, rozšířené zornice, nejasné vidění, úzkostný výraz
- nejasná řeč, žvanivost, ale také afonie, pocit těžkého jazyka, slova se těžko dají vyřknout, ústa většinou zavřená, vyplivuje vazké sliny, tak to stojí u Clarkeho
- jazyk má hnědý povlak
- nevolnost, koliky, zvracení
- studená kůže s lepkavým potem
- bledost – lividní barva kůže

Podle Müllera má pacient silný zájem o astronomii, který by mohl doložit na svých pacientech, a to je vzhledem k původu hlízy snadno zapamatovatelný symptom, protože mořeplavci v době, kdy se k nám dostala do Evropy, se na moři orientovali podle hvězd. Dále Müller popisuje silnou žádostivost na brambory a jiné solanaceae, avšak to těžko mohu osobně posoudit, protože u nás se obecně jí hodně brambor a nějakou excesivní žádostivost jsem u své pacientky nemohl zjistit.

Nyní k našemu dalšímu léku, se kterým mně dosud nebyly dopřány vlastní zkušenosti:

SOLANUM TUBOROSUM AEGROTANS
Jedná se o tinkturu bramborové rostliny napadené bramborovou snětí, onou chorobou, která vedla k velkému hladomoru a následujícímu vystěhovatelskému hnutí z Irska v letech 1816/17. Při této katastrofě zemřelo údajně více než dva miliony lidí.
Zde se musím držet literatury. V podstatě mám dojem, že se pouze jednalo o vystupňování celkového obrazu brambory, především slabost je velkou zátěží. Nálada je velmi napjatá a hašteřivá, jistě také s velkou snahou zranit sám sebe, a tak to nacházíme v popisu obrazu léku: nepochopitelný výraz ji tak dráždí, že by chtěla všechno rozbít a kousat se do rukou. Dále je to sice řídký, ale pro tento lék klíčový symptom: jako kdyby v lebce cákala voda, nebo mozek v lebce prováděl skoky.
Bolesti jsou bodavé, pocit jakoby v krku bujelo maso, záněty na kůži i sliznici se popisují jako prudké, připomínají erysipel. Záněty dásní, houbovité, při každém dotyku krvácejí, jsou uváděny vždy. Celkově připomíná v mnohém Mercurius. V repertoriích, které jsou mi přístupné, nebylo však mnohé, co se dalo vyčíst z různých lékopisů. Zejména co se týče úst a jazyka, byl tento lék v lokálních rubrikách sotva zastoupen, takže jsem se zase jednou cítil potvrzen ve svém mínění, že studium Materia medica musí být jednak celoživotní, ale na druhé straně musí být rozšiřováno i na příbuzné a ne tak známé léky jedné skupiny.
Také žaludeční a střevní symptomy nejsou nepodobné symptomům Merkuria. Neotevřený anus, tady je nejznámější lék spíše Phosphorus, ale v klinické rubrice Prolaps najdeme vedle léků Mercurius, Podophyllum, Sepia, Apis a několika kyselin také náš spíše neznámý lék.
V konečníku převládají po bolestivé slzy vhánějící stolici prudké ostré bolesti. Fantasie tykající se těchto bolestí jde tak daleko, že u Clarka najdeme: jakoby se na levém hydriu rozvíjela skákavá pružina. Břicho tvrdé a vodnaté. Palčivé bolesti svalů a extrémní únava jen doplňují tento obraz a i když sám nemám vlastní zkušenosti s tímto lékem u pacientů, nemohu vás ušetřit dalšího bádání.
Závěrem musím ovšem podotknout, že právě symptomy duše a mysli, jakož i sny, které nalézáme v Materia Medica je nutno posuzovat opatrně, protože z velké části pocházejí od Mureho, který jako první tento lék zkoušel a zavedl ho do naší pokladnice. Ale to byl čas velkého hladomoru a emigrace Irů a v této době nacházíme mnoho strachů, které se jevily jako reálné. Ale tento úsudek vyžaduje určitě kontrolu novou zkouškou léku, abychom se dostali k objektivnímu výsledku.

Další lék, který nelze oddělit od brambor je brouk, který patří do třídy cantharides – DORYPHOREA DEZEMLINIATA nebo ve starších knihách též nazvaný LEPTINOTARSA DEZEMLINIATA.