Homeopatie,alternativní medicína,homeopatická léčba,homeopatické léky

Potěšující na rozletu lékařství je to, že vychází především z mladých lidí, studentů, lékařů a postižených, s cílem zlidštění společnosti a medicíny. Méně potěšitelné je to, že nehovoříme spolu, nýbrž se slovy pouze míjíme. Domníváme se, že musíme něco hájit, na co vůbec nic neútočí, a pokoušíme se zabránit něčemu, čemu již nelze zabránit. Nepochybujeme přece o pokroku a úspěchu technickovědecké medicíny, pouze si stěžujeme na přílišné nasazování techniky a rizikových léků všude tam, kde nejsou bezpodmínečně nutné, popř. jsou dokonce škodlivé (H. Schafer).

Stěžujeme si na jednostrannost, nedokonalost, rostoucí roztříštěnost a komplikované vyšetřovací metody, které v žádném případě neuzdravují pacienta, nýbrž spíše ho činí nejistějším a nemocnějším. Stěžujeme si, že obraz člověka, na kterém spočívá dnešní medicína, je omezován na to, co lze změřit, zvážit, vysvětlit a přehlíží to, co je to vlastní lidské. Model organismu, který nedbá na psychodynamické a psychosociální skutečnosti, redukuje postiženého na pouhý objekt, bez ohledu na to, že je to jedinečná, lidská bytost ve svém vlastním životním prostředí.

Stěžujeme si na nesdílnost a nedostatek času, které znemožňují to, abychom se zabývali potížemi a podmínkami nemocnéno, abychom mohli zahrnout celou bytost do našeho terapeutického plánu. Pacient má právo vědět, co mu je, jaká je jeho situace, co on a co my s ním společně podnikneme ve věci jeho diagnosy a terapie.

Naše zdravotnictví je jednostranně orientované na nemoc, ačkoliv na zdraví by to bylo jednodušší, přirozenější, lacinější a vedlo by více k cíli.

Zdraví se týká všech, nejen lékařů, lékáren, pojišťoven a politiků.

Iniciativa musí u všech vycházet „zevnitř“ a musí stát na stejné úrovni jako technické vymoženosti našich stále rostoucích nemocnic. Musí být podporována, neboť vlastní odpovědnost patří k důstojnosti a svobodě jedince a je předpokladem pro překonání naší pasivní a drahé lékařské péče.

Abychom mohli žít dále a překonávat krize, musíme se učit od základu jinak uvažovat a jednat. Místo kvantitativního měření musíme uplatňovat kvalitativní hodnocení (F. Capra). Proto požadavek jiné, celkově ekologické medicíny je nejen pochopitelný a oprávněný, nýbrž nutný, aby vývoj byl veden správným směrem (W. Wesiak).

Je nehorázné domýšlet se, že člověk je moudřejší než stvoření, které se nám projevuje ve funkcích přírody a myslet si, že to co člověk zkonstruoval teleologicky s pomocí přírodních věd, je chytřejší než to co je ztvárněno ve finálních dílech stvoření (Koetschau). Vzory takové celistvé medicíny sahají až do antiky a do arabských, orientálních kultur medicíny i dalekého východu. Na západě až k Hippokratovi a Paracelsovi.

Výchozím bodem je jedinec jako celek, jedinečný a zvláštní ve svém prostředí. Ústředním bodem je pak chorý se svým založením, stavem a „schopností" uzdravení. Cílem je zdravý člověk s novou vyvážeností, harmonií a schopností jednat. Proto je člověk zdravý, jestliže je sám se sebou a svým prostředím v harmonickém souladu. Nemoc je následkem vnitřního nebo vnějšího porušení rovnováhy člověka. Léčit znamená zaktivizovat vlastní regulační schopnosti pacienta za účelem obnovení organické rovnováhy a harmonie jeho osobnosti.

„Model organismu" přírodovědně technické medicíny nedostačuje, k tomu potřebujeme zcela jiný obraz člověka, zcela jinou medicínu. Abychom mohli člověka poznat celého, musíme mu vycházet vstříc, vidět a slyšet ho a pokusit se ho pochopit. Jeho duševní a tělesnou konstituci, jeho postoj, chování i utrpení se musíme naučit vidět. K tomu patří znalost, intuice a zkušenost. Musíme se naučit slyšet příčiny, vznik a podmínky jeho choroby. Avšak k tomu musíme doprovodit pacienta až k začátkům jeho choroby (etiologie), a k tomu potřebujeme čas a lidské pochopení. V důvěrném rozhovoru můžeme proniknout „maskou pacienta", abychom v hloubi objevili spouštěcí faktory - strachy, trápení a úzkosti, zklamání, starosti, ponižování a nedostatky v jeho životě. Navíc musíme pochopit „roli", kterou člověk hrát může (schopnost), chce (chuť), musí (agrese) nebo dokonce je mu v ní bráněno (regrese).

Homeopatie je od začátku diagnosou a terapií orientovaná na jedince, tzn. je medicínou osobnosti. Jejím přínosem je medicína odpovídající jedinci, přírodní lék a terapie odpovídající osobnosti pacienta. Největší zásluhou Hahnemanna bylo v době spekulativní medicíny zkoumání vlivu léku na zdravého člověka (zkouška léku). Aby lék mohl být použit správně, nedostačují farmakologické a toxikologické pokusy, ani pokusy na zvířatech, důležité je poznání reakcí na člověku, abychom tímto způsobem poznali subjektivní symptomy a způsoby chování zkušební osoby. Tato kvalitativní znalost léku je předpokladem homeopatického použití léku (pravidlo simile). Léky pocházejí ze všech oblastí přírody - rostlin, zvířat a minerálů a také toxinů životního prostředí i produktů nemocí (nosody). Původem jsou tedy přírodní.

Ředění a zvláštní úprava (potencování) léků je nutné, aby nedocházelo k otravám a vedlejším účinkům a aby byl dán optimální podnět labilní nerovnováze nemocného organismu k vlastní regulaci, Z tohoto hlediska je homeopatie lékem neškodným a odpovídajícím lidskému individuu.

Homeopatie je vedle suprese a substituce jako specifická regulace léku třetí logickou terapeutickou možností. Vědecký a technický pokrok a stejnou měrou obrácení se k člověku a medicínu jako umění léčit. Chceme-li řešit krizi zdravotnického systému, potřebujeme druhou úroveň lékařské péče. Na této úrovni musí být přisuzována výchově a cvičení získání a udržování zdraví stejná hodnota jako kurativní medicíně. Existuje mnohem více lidí, než jsme ochotni uvěřit, kteří jsou ochotni změnou svého způsobu života vzít odpovědnost za své zdraví do vlastních rukou. K tomu však musíme vyškolit a vychovat studenty, lékaře a terapeuty. V rámci nemocnic potřebujeme oddělení (zdravotnická centra) ve kterých se pacienti na konci svého pobytu naučí uzdravit se a udržet si zdraví a později při krátkém pobytu nebo ambulantně jim může být poskytnuta další péče (výchova ke zdraví).

V těchto přednáškách máte poznat možnosti homeopatie jako komplexně ekologické a individuální metody (medicina osobnosti) a její hranice jako lékové terapie. Pro nás znamená homeopatie v rukou lékaře zvláštní disciplínu v rámci medicíny, kterou musíme na universitě slyšet a naučit se ji v nemocnici (výuková ambulance).

OBRAZ ČLOVĚKA

Homeopatie je v rámci lékařské medicíny zvláštní metoda a terapie (fenomenologická medicina). Výchozím ústředním bodem a cílem je člověk jako celek, jedinečný a zvláštní ve svém prostředí (medicína osobnosti). Fenomenologie se zabývá systematickým popisem slyšitelných, viditelných, pochopitelných a měřitelných úkazů u nemocného. Fenomény jsou to, co se ukazuje, projevuje, co se prezentuje našemu vnímání a je zkušenosti potvrzované (phainómen - phainesthai). Fenomény jsou to, co bylo vyneseno na světlo, zdání a zjev. Jsou to také znaky nemoci, které se na člověku projevují a hlásí se. Fenomenologická metoda v medicíně je přístupová cesta k odhalení a interpretování neobjeveného, skrytého, zasunutého a chorého. Předpokladem jsou určité znalosti a chápání, aby bylo možné srovnání a podchycení částečně stejného nebo rozličného. Tyto jevy lze pozorovat nezaujatě, zkreslovat je nebo kriticky potvrzovat. A z těchto předběžných zkušeností lze odvozovat zákonitosti, které mají platnost dokud nejsou popřeny novými zkušenostmi. Z tohoto hlediska je fenomenologická metoda a tím také homeopatie vedle měřící, vážící, přírodovědecké medicíny („vysvětlující") jako medicína pozorování („zkušeností") další legitimní vědeckou disciplinou. Všude tam, kde je známa etiologie a patogenese „nemoci", platí to i pro homeopatii. Všude tam, kde fenomény nemocného jsou neobjasněné nebo neobjasnitelné, je fenomenologická medicína obohacením medicíny a terapií. Vzhledem na naprosto jednostranný materialistický svět a naprosto jednostrannou výchovu v medicíně potřebujeme jinou cestu, jinou medicínu (Ringl).

Vlastně neexistuje žádná nemoc, nýbrž jen nemocní lidé. Nikdo nikdy neviděl nemoc jako takovou, protože nemoc potřebuje člověka, aby mohla existovat (Krehl). Jít tou druhou cestou vyžaduje zvládnuté řemeslo, stálé cvičení a pokoru vůči přírodě, životu a člověku, který se svěřuje a odevzdává. Homeopatie je léková regulační terapie a vedle suprese a substituce pro lékaře třetím způsobem terapie s vlastními zákonitostmi možností a hranic. Homeopatická léčiva mají na rozdíl od placeba na základě obsažených látek specifický účinek a osvědčené indikace.

SLYŠITELNÉ

Většina pacientů je dnes překvapená, když se zeptáte: „Tak jaképak máte starosti a obtíže?" Trpí přece nekomunikovatelností dnešní medicíny a ordinační hodina se pro ně v našem systému ve skutečnosti stala „tří až čtyřminutovou návštěvou". Tím více budete překvapeni, jak i ti nejprostší lidé se dovedou vyjadřovat, jak dokáží popsat své bolesti a potíže, že je můžete prožívat s nimi. Vždyť pacient nehovoří o nějakých potížích, nýbrž o svých bolestech, které jsou mučivé, trýznivé a dohánějí ho k zoufalství. Chtěl by se konečně jednou dostat k lékaři, s kterým může hovořit „o všem" a nakonec by chtěl vědět, co mu vlastně schází, co musí dělat a co může očekávat. Má přece tytéž dispozice jako matka a dědeček, - bojí se, že skončí jako oni. Jak jinak, než lékařským rozhovorem lze získat informace o rodinných a chorobných zátěžích? Celý život se člověk musí vypořádávat se svou dispozicí, vrozenými a získanými nedostatky svých orgánů a systémů, resp. vrozenou nebo získanou náchylností k chorobám. Většina pacientů zná přesně den nebo i hodinu, kdy se jejich život změnil. Zná příčiny a okolnosti této změny. Každá nemoc, každé utrpení má často dramatický začátek, avšak k tomu se musíme doptat a umět naslouchat.

Pacient se bojí doby, kdy se potíže zhoršují, denní nebo roční doby, doby jídla nebo doby menstruace či přechodu. Známe vliv tepla, zimy, počasí, podnebí, světla, hluku, pachů, tlaků, tísně, klidu, polohy, pohybu (modality). Později budeme hovořit o možnostech působit na následky psychického nebo fyzického traumatu nebo životního prostředí. Na tyto věci by se mohla vyptat také pomocnice v ordinaci, aby pacient mohl lékaři vylíčit vlastní potíže (spontánní sdělení), kvůli kterým přišel.

Každá bolest má své místo, rozsah, vyzařování s určitým obrazem a výměšky, které můžeme vidět. Pacient bolesti cítí, trápí jej a podle toho o nich vypráví. Mohou být hrozné, pekelné, dloubavé, píchavé, hluboké, zničující apod. Následkem změny životního prostředí se lepší nebo zhoršují a měly by být odstraněny již pouhým odstraněním příčin nebo vlivem modalit. K tomu však se musíme naučit pacienta vyslechnout a také mu skutečně naslouchat.

VIDITELNÉ

V přednáškách povšechně a při demonstracích pacientů detailně se budeme zabývat tzv. obrazem člověka. Musíte však pacientovi dát možnost, aby se také sám ukázal. Vyjděte mu vstříc a podejte mu ruku. To dívání se začíná už tím podáním ruky. Při něm můžete mnohé vidět a poznat. Suchá, upocená, třesoucí se ruka nebo pevná či ruka v křeči. Nebo jak pacient chodí, jak sedí. Většina pacientů vám podá spoustu nálezů nebo nesměle položí na stůl pytlík se spoustou léků, protože se dosud nenaučili vůbec vypovědět to, co je tíží a činí nemocnými. Jsou pacienti ba i lékaři, kteří se odnaučili dívat se svému protějšku do očí. Právě pohled prozrazuje úzkost, starosti, utrpení, zklamání nebo i beznadějnost. Co se asi stalo, když pacient vypráví o svých potížích a přitom k Vám sedí bokem, neobrátí se k Vám, i když to hovor přímo vyžaduje. Zkušený lékař vyčte z obličeje pacienta, z jeho držení těla a řeči, jak to s tím člověkem ve skutečnosti je, může poznat jeho povahu, stav a schopnost uzdravit se. Nemůže přece být lhostejné, je-li člověk v obličeji červený, horký, vlhký a silný, či bledý, suchý, studený a vyčerpaný. To také určuje náš rozhovor. Nemůže přece být lhostejné, zda je člověk veselý a extrovertní nebo tichý, vážný, uzavřený a introvertní. To vše můžeme vidět a zahrnout do setkání. Mnohé můžeme vidět na kůži, vlasech, kloubech, páteři, ale to musíme pacienta nechat svléknout se a prohlédnout. Když jste sami nemocní, pak si přejete lékaře, který se na Vás podívá, vyslechne Vás a jste zklamáni, když Vás jednoduše pošle do špitálu a prostě vás odsune.

Homeopatie je konštituční medicína.

Konstituce je vrozená a získaná duševní a tělesná dispozice, resp. vrozený či získaný způsob reakce a přizpůsobivosti individua. Schopnost uzdravit se a zůstat zdravým. A proto musíme pacienta vidět.

POCHOPITELNÉ

Naše pochopení začíná podáním ruky a končí nejprve vyšetřením. Každé homeopatické diagnóze musí předcházet klinické vyšetření. Vše co lze změřit, zvážit a klinicky vysvětlit platí i pro homeopatického lékaře (povaha potíží). Pochopit u nás však znamená také být sám dotčen potížemi a pochopit celého člověka s jeho bolestmi a trápením. Proto potřebujeme lékařské vědomosti a schopnost soucitu, neboť tato jiná medicína, tito jiní lékaři se nutně musí opírat o pečlivé a dokonalé vzdělání a svou vědeckou vybavenost, aby mohli tento jinak zdůvodněný způsob léčení provozovat.

Abychom se naučili chápat bytost a osud člověka, musíme ho pochopit v jeho dvojí podstatě totiž „v těle i duši". Každý má svůj život, svou nemoc, své trápení, svůj osud a své umírání. K tomu musí lékař být svou existencí vždy k dispozici a chápat. To co je nám lidem vlastní je naše řeč, náš postoj, chování, schopnost sdělnosti, výrazu a svěřování se. Míru utrpení lépe poznáme v křečovitosti a v slzách pacienta než v jeho nálezech.

Proto by každý medik měl dříve, než začne pitvat a obsluhovat mikroskop poznat ve službě u „nemocničního lůžka" jednoduché potřeby i přání. Milé slovo, úsměv, správné uložení na lůžku a doušek vody pro žíznivého. U lůžka nemocného pozná nejlépe člověka v jeho utrpení i v jeho nadějích, zoufání, v uzdravení i umírání. Tady může uplatňovat svou lidskost a zdravotnickou nepředpojatost, protože s narůstající technizací a také specializací naší zdravotnické výchovy roste povýšenost a nedbalost vůči všemu jednoduchému a prostému.

Toto je jiná medicína!

Obojí je potřebné, pokrok i obrat k člověku!

Zdroj:
Dr. Mathias Dorcsi, HOMEOPATIE I