matyyy nám odeslal(a) následující článek: "Po více než 20 letech homeopatické praxe se člověk dostane do bodu, kdy začne dělat věci vlastním způsobem, založeným na svých narůstajících zkušenostech. V prvních 10 letech své praxe jsme do svých metod nezaváděly žádné inovace. Praktikovali jsme klasickou homeopatii založenou na jedné dávce léku přesně tak, jak jsme se to naučili v naturopatické škole a v profesionálním kurzu Mezinárodní homeopatické nadace. Náš výcvik byl značně ovlivněn filozofií J.T. Kenta, a taky modernějšími teoriemi G. Vithoulkase a jeho amerických žáků včetně Billa Graye a Rogera Morrisona. Našich následujích deset let praxe bylo značně ovlivněno Rajanem Sankaranem a myšlenkami Bombajské školy, která nám poskytla zcela nový, vysoce efektivní systém odebírání případu a předepisování.

V Bombajské škole experimentovali lékaři s tím, jak co nejefektivněji vybrat potenci k danému případu. Byli jsme pobaveni, když naši učitelé Rajan Sankaran a jeho manželka Divya Chabra při pokusech o určení správné potence pro jednotlivé typy případů, dospěli k přesně opačným metodám, i když žijí ve stejné domácnosti. U nás doma jsme alespoň pořád měli jednotný názor na volbu potencí! Nicméně jsme vyzkoušeli různé metody, kterým jsme se naučili, s výsledným různým stupňem úspěšnosti.

V naší praxi však zůstali výběr potence a způsob podání léku nezměněné až donedávna, s výjimkou experimentování s metodou nízkých potencí Dr. Eizayaga z Argentíny. Léčbu většiny případů jsme započali s jedinou dávkou léku v potenci 200C nebo 1M, a občas i 30C nebo 10M. Pokud jsme předepsali správný lék, často následovalo počátečné zhoršení symptomů, které trvalo několik dnů až týdnů, a po kterém následovalo značné zlepšení. Pak jsme čekali týdny nebo měsíce na relaps, než jsme zopakovali podání léku. Když daná dávka léku přestala účinkovat, často jsme zvýšili potenci, abychom dosáhli dalšího pokroku. Taky jsme převzali postup vyvinutý R. Morrisonem pro léčbu při souběžném ovlivnění konvenční medikací za použití denních dávek 12C potence konstitučního léku.

Většina našich pacientů reagovala dobře, ale i po letech praxe jsme měli problémy s určitými aspekty vedení případu. Zdálo se, že někteří pacienti byli příliš senzitivní na vysoké potence a trpěli zhoršeními, pokud jim byla podána potence, která byla pro ně příliš vysoká, anebo pokud byl lék opakován příliš brzy, nebo příliš často. U ostatních nastával relaps dříve, než by se dalo očekávat, i když byl lék vybraný správně. U některých pacientů nastával relaps po požití kávy, rekreačních drog, antibiotik a jiných alopatických léků, aromatických látek jako kafr, eukalyptus, olej z čajovníku, mentol, nebo levandule, a taky po zubním zákroku. Naši indičtí učitelé se moc o tyto relapsy známé jako antidotování léku nestarali, ale my jsme je počas naši praxe zaznamenali.

Následkem těchto problémů bylo, že jsme nebyli schopni pomoct některým pacientům i po nalezení správného léku. Tito jedinci špatně snášeli homeopatické zhoršení, opakované antidotování léku, anebo nebyli schopni přestat pít kávu nebo užívat alopatické léky a aromatické látky, které pořád potřebovali, nebo po kterých pořád toužili. Malá skupina pacientů jako například lidi s mnohočetnými alergiemi anebo přecitlivělostí na chemikálie, reagovala prudce i na vysoce zředěné homeopatické preparáty, a právě tato skupina se nám zdála příliš citlivá pro úspěšnou léčbu. Někteři pacienti se cítili jako na horské dráze zhoršování a zlepšování. A i když se postupně pomalu celkově zlepšovali, tyto dramatické výkyvy pro ně byli příliš nesnesitelné a nakonec vyhledali jiné formy léčby pro svou nemoc.

Následkem těchto problémů jsme začali hledat způsob, jak zjednodušit a vylepšit vedení případu a učinit ho tak přijatelnějším pro naše pacienty, umožňujíc jim zůstat v léčbě dost dlouho na to, aby zažili úžasný prospěch z homeopatie. Začali jsme používat LM potence pro pacienty, kteří pili kávu, místo toho, aby se musli vzdát svého oblíbeného životabudiče. Tato změna byla skoro nevyhnutelná pokud jsme vůbec chtěli léčit dospělé, jelikož jsme pracovali v Seattlu, místě zrození kaváren Starbucks. Pacienti pak už neantidotovali svůj lék, i když vypili několik káv Latté denně. Zjistili jsme, že LM potence jsou velmi účinné. Taky jsme vyzkoušeli LM potence pro případy, kdy pacienti opakovaně antidotovali svůj lék a nemohli, nebo se nechtěli vzdát aromatických látek nebo alopatických léků. Tyto staré, i když pro nás nové potence se ukázali jako velmi účinný prostředek proti antidotování a pomohli senzitivním pacientům s chronickými zdravotními problémy úspěšně pokračovat ve své léčbě.

Potence LM často používané některými indickými a evropskými homeopaty byli značně opomíjeny americkými homeopaty s výjimkou posledních pěti až deseti let. Bylo to zapříčiněno faktem, že Samuel Hahnemann, zakladatel homeopatie, experimentoval s jejich používáním až v posledních letech svého života, v letech 1840-1843. Vzniku LM potence předcházelo použití léků rozpuštených ve vodě, popsaném v pátém vydání Organonu léčebného umění (1839). Vysoce zředěné LM potence rozpuštené ve vodě byli dalším vytříbením určeným k omezení homeopatického zhoršení a pomoci citlivým pacientům s chronickým onemocněním. Naneštěstí bylo jejich použítí popsáno až v posledním šestém vydání Organonu, který byl po Hahnemannově smrti v roce 1843 až do roku 1920 ukrytý ve staré truhle. Než byl tento text objeven, homeopaté si zvykli na používání jediné suché dávky léku v C potenci od cca. 6 C do 50 M, tak jak to bylo popsano ve čtvrtém vydání Organonu. J.T. Kent, autor známého homeopatického repertoria a jeden z nejvýznamnějších homeopatů 19. a začátku 20. století, závisel na čtvrtém vydání Organonu jako zdroji informací a výuky a v celé své praxi nikdy nepředepsal lék rozpuštený ve vodě nebo LM potenci. Hahnemannova práce o lécích rozpuštených ve vodě byla donedávna úplně přehlížena, i když je Hahnemann shledal velice účinné při problémech ve vedení případu s kterými jsme měli potíže i my.

Zajímavé spojení obou přístupů bylo nalezeno z poukazů pátého vydání Organonu, v kterém Hahnemann popisuje použití běžnějších C potencí rozpuštených ve vodě, které dnes nazýváme plussing. Podle Davida Littlea, odborníka v používání tekutých dávek a obzvláště LM potencí, Hahnemann používal ve svých posledních letech praxe jak C potence rozpuštené ve vodě, tak i LM potence.

Při našich přednáškách v Austrálii před pár lety jsme se seznámili s homeopatem, který s vynikajícími výsledky používal výhradně léky rozpuštené ve vodě, a to celých 20 let své praxe. To nás inspirovalo, abychom je taky vyzkoušeli, a rovněž jsme zaznamenali skvělé výsledky. I naše zkušenost s metodou léčby rakoviny Dr. Ramakrishnana nám ukázala, že časté opakování léků vyšších potencí rozpuštených ve vodě neskýtá pro pacienta žádné riziko .

Vyvinuli jsme postup podávání čtyřech kapek orálně, anebo pro senzitivní pacienty zamícháme tyto čtyři kapky do 120 ml čisté vody, z které si pacient bere půl čajové lžičky a zbytek se vylije, podobně jako u LM potencí. Zjistili jsme, že tekuté dávky vyšších či nižších C potencí jsou schopné vyvolat silnější účinek v kratším čase než LM potence, které působí jemněji a pozvolněji. Jedním zajímavým aspektem C potencí rozpuštených ve vodě je to, že je možné podávat vysoké potence jako 200C, 1M, nebo 10M každý týden, nebo dokonce denně bez toho, aby způsobili zhoršení, pokud se ovšem dávkovací láhev před podáním protřepe. Protřepání jemně mění potenci léku, a učiní ho pro pacienta přijatelnějším. Skoro nikdy jsme se takovýmto způsobem neodvážili podávat suché dávky léku kvůli strachu ze zhoršení, kromě závažných akutních případů. Teď je můžeme používat tak často, jak je třeba, bez obav z následků.

Zdá se, že LM potence i tekuté C potence rozpuštené ve vodě způsobují ve všeobecnosti méně zhoršení než suché dávky, můžou být podávány častěji, a nejsou tolik náchylné k antidotování. Pro začátek to zabere ovšem trochu více instruktáže pro pacienta a aktivního dohledu při vedení případu na straně homeopata, než se stanoví to nejvhodnější dávkování léku. Ovšem když se pacient konečně naučí, kdy přesně je ten správný čas opakovat dávku, výsledky jsou o mnoho hladší než u suchých dávek léku. Je důležité, aby se pacient naučil přestat brát lék, pokud se objeví jakékoliv zhoršení, a taky v období výrazného zlepšení. Přestávka v užívání léku během zhoršení zabraňuje rozvinutí zhoršení, a na druhé straně pokud se pacient zlepšuje, není dalšího léku zapotřebí, a pokračování v užívání může naopak zastavit léčení.

Upřednostňujeme použití LM potencí u senzitivních pacientů s komplikovanou patologií, kteří jsi jen těžko můžou dovolit procházet zhoršením symptomů. Pacientům s akutním onemocněním a těm, kteří jsou chronicky nemocní, ale odolnější a vitálnější, se velmi daří při použití tekutých dávek léku v C potencích, hlavně tehdy, když musíme brát do úvahy antidotování léku a nebezpečí zhoršení. S oběmi škálami potencí je celkem jednoduché přizpůsobit dávkování potřebám pacientů na základě trvání zlepšení symptomů. Obě metody poskytují pozvolnější a snažší průběh léčby pro mnoho pacientů, než použití jediné občasné suché dávky léku.

I když pořád podáváme mnohým pacientům jedinou suchou dávku léku, shledali jsme, že použití léku rozpuštených ve vodě zvýšilo procento spokojených pacientů, vyřešilo složité vedení některých případů a vedlo k zvýšení úspěšnosti v léčbě. Doporučujeme vám vyzkoušet to ve vlastní praxi. Pokud ješte nemáte praxi v používání LM a tekutých C potencí, doporučujeme Vám přečíst si sekce pátého a šestého vydání Hahnemannova Organonu o podávání léku. Jako rychlokurz doporučujeme spisy Davida Littlea R.S. Hom na toto téma, které jsou k dispozici na jeho internetových stránkách http://www.simillimum.com/education/little-library/index.php, anebo v jeho článku "Dose and Potency According to The Organon" v časopisu The American Homeopath, ročník 1998, strana 128. Jeho výklad je jasný a podává vynikající úvod k úspěšnému využití tekutých dávek léku v homeopatické praxi.

Robert Ullman a Judyth Reichenberg-Ullman

zdroj: Townsend Letter for Doctors and Patients, květen 2005

překlad (c) Matej Paulík 2008"