Narcismus patří mezi poruchy osobnosti. Každý z nás obdobím raného narcismu prošel v dětství, ale někteří si vypracovali tzv. narcistickou strukturu osobnosti, které se drží celý život.
Narcismus je kombinace obrovského a nedoceněného sebehodnocení a velký kus nezdvořilosti. Jako osobnostní typ, se pohybuje v různých stupních od slabší až po vážnější klinickou poruchu, která obsahuje neočekávané a často nepředvídatelné chování.

Stará řecká báj o Narcissovi končí tím, jak tento krásný mladý muž utonul sám v jezeře poté, co se přehnaně vzhlížel ve své kráse zrcadlící se na hladině. Dnešní skuteční narcisové však zoufale potřebují publikum, které by je ocenilo a vyzdvihlo jejich hodnotu. Nestačí jim pouze jejich „odraz na hladině“, potřebují vidět obdiv ne na hladině, ale v očích těch druhých. Potřebují být milovaní, obdivovaní okolím, musí mít pocit vlastní neodolatelnosti a vidět, že je ostatní beze zbytku přijímají, to znamená mají rádi.
Hluboká touha být v centru pozornosti a v centru dění vychází z přehnané sebedůvěry. Pro cizí pozorovatele se jeví narcist jako atraktivní, šarmantní a dobře se pohybující ve společnosti.
Rys společenskosti však plyne z jeho egocentrické potřeby mít kolem sebe své vlastní „publikum“.
Toto publikum podporuje jeho pozitivní sebenáhled na sebe sama a posiluje jeho pocit, že je krásný, moudrý, inteligentní, vtipný, neodolatelný, výjimečný, nejlepší apod. Cítí, že s ním musí být za jeho kvality speciálně zacházeno, nesnese protiřečení, snadno se urazí a okamžitě cítí nepřízeň, odpor či zášť vůči „útočníkovi“.
Úspěchy a pozitiva vztahují narcisté na svoji osobu, avšak za nezdary a přešlapy obviňují své okolí, druhé a celý svět, jen ne sebe sama. Se silnými narcisty je velmi těžké vyjít, zejména v partnerských vztazích to vždy přináší množství potíží. Lehčí typ subklinického narcisty je na tom lépe. Bývá šťastnější, méně inklinuje k depresím, pocitu smutku, nervozitě a svoji subjektivní spokojenost hodnotí mnohem pozitivněji.
Lidé s mírným narcismem jsou méně náchylní ke stresu, také se z něho lépe dostávají. Jsou také pohotoví k poskytnutí pomoci druhým – dává jim to pocit vlastní nezranitelnosti a věří, že jsou schopni cokoli zvládnout. S tímto typem narcismu se dá v mnoha případech vyjít, naučit se s nimi žít, nenechat se vmanipulovat do jeho systému sebehodnocení.
Naproti tomu těžší, klinická forma narcistické poruchy osobnosti si většinou už pak vyžaduje odbornou psychologickou respektive psychoterapeutickou pomoc.

Příklad ze života:
Přítelkyně si dokončovala studia na vysoké škole a vzhlédla se ve svém přednášejícím profesorovi. Byl mimořádně fyzicky přitažlivý a byl si toho vědom. Měl kolem sebe bohatý zdroj obdivovatelek, především svých studentek. Uměl velmi dobře hovořit, zejména sám o sobě: že je několikanásobný vysokoškolák, dva tituly před a jeden za jménem, že je vyléčený alkoholik. Chtěl být za svou sílu, že skoncoval s alkoholem obdivován. Dělal zásadně jen životu nebezpečné sporty, protože mu šlo jen o maximální výsledek a o obdivuhodný výkon. Vždy šlo o sporty individuální. Neměl žádného mužského přítele. Měl jen velké množství přítelkyň a se zvrhlou rozkoší si pěstoval seznam „bejvalek“. Když sbalil novou oběť, tak jim volal tuto radostnou událost, aby je ranil, protože některé jej stále milovaly a věřily, že se k nim vrátí. Když se s ním přítelkyně po roce rozešla, chtěl, aby se začlenila do jeho pavoučí sítě se slovy, že je dobře použitelná na výtvarné umění. Jinou měl na kolo, další na lyže, některé na vodu nebo tenis. Nesnesl samotu, musel mít stále puštěnou hudbu. Když ji pustil, musel jako v extázi tančit a předvést, jak je v padesáti ještě mladý a aktivní. Jak se rychle „zamiloval“, tak stejně rychle se „odmiloval“. Stačilo, že k němu již tak nevzhlížela, nebo našel na ní nějaký nedostatek (špeky, šedivý vlas, nepadnoucí oděv) a bylo po „pseudolásce“. Stále vyzdvihoval svou nezávislost, která byla jen nekonečným sobectvím. Byla to dobrá zkušenost do života.
Nikdy se s ním nenudila, atmosféra byla vždy nabitá, měl charisma, milovník par exalance (při sexu se vzhlížel v zrcadlech na stěnách i na stropě své ložnice a obdivoval sám sebe v neskutečných pozicích a polohách). Jednou jej zapomněla obdivovat a vznesla kritiku. To se pak děly věci! Byl to prevít, dvakrát ji vyhodil od zkoušky. I přesto jí zůstal do dneska pod kůží a s nostalgií na něj ráda vzpomíná, někdy se potkají přes kulturu.
Narcisův život je totiž zaměřen na vytvoření co nejlepšího obrazu sebe v jeho vlastních očích. Touto snahou je prostoupeno narcisovo chování, jednání, vstupování do vztahů. Dokáže hovořit jedině o sobě, o své práci, svých výkonech a výsledcích a také se často trápí tím, že nejsou dost dokonalé. Zakládá si na perfektnosti svého obrazu a předpokládá, že i druzí mají zájem o něj jako kdysi jeho vlastní rodiče. A často kolem sebe narcista takto nastavené lidi nachází, protože takové přitahuje a dokonce si je vybírá. Poskytuje jim pak za jejich přítomnost, péči a obdiv nevídané zisky: on je jejich ideálem a na ně, jeho obdivovatele, dopadá stín jeho EGA, skrze něhož se také tak trošku stávají dokonalými. Je jejich Bohem.
Narcista neumí vztahy. Přijetí druhé osoby je u něho podmíněno bezvýhradným přijetím jeho samotného, poskytováním mu péče, podpory a všestranné pozornosti. Pokud někoho přiberou za selfobjekt, jsou , a často nevědomky, na jeho empatickou odezvu mimořádně přecitlivělí. Před podobnými „zraněními“ se v běžném životě chrání nejčastěji distancovaností. Na druhých lidech jim zjevně, nebo pod maskou zdvořilosti, pseudosrdečnosti a často i šarmantnosti, vůbec nezáleží.
Narcista je motivován k podávání výkonů a k jejich předvádění. Slast z exhibice je slastí z přijetí. Je žádoucí, aby narcistův obdivovatel neposkytoval totéž nikomu jinému a pravý narcista ani nepředpokládá, že on by měl něčím podobným oplácet. Je prostě nejlepší, jediný a tak to má být.
Narcista je pánem času, je všemocný. Považuje za samozřejmé, že mu všichni dávají svůj čas k dispozici, blokuje jejich časy pro sebe. Často vytváří takové situace a příležitosti, aby na něho bylo čekáno. On má více času než ostatní, on nestárne, je „nesmrtelný“. Neplatí pro něho pravidla jako pro druhé, neboť on je jiný, je prostě nejlepší.
Narcistovi přesto stále něco chybí. Připadá si prázdný, nehotový, nedokonalý, není dost milovaný. Chvíli se těší ze svého úspěchu, ale hned si připravuje další překážku, kterou musí zdolat, aby byl lepší. Sebepožírací bič za jeho zády jej plně zaměstnává. Většina vidí narcistu jako nepříjemného člověka, zahleděného do sebe samého, jako sobce a bezostyšného vychloubače. Narcista nechápe člověka, který si váží sám sebe a oceňuje se, on dostává vše skrz druhé, používá je k tomu a musí je mít stále k dispozici, protože s každým novým úkolem, který si stanoví, se dostavuje nejistota, zda je přijímán.
Základním rysem narcismu je porucha osobnosti, při které se vyskytují velikášské pocity vlastní důležitosti a jedinečnosti, fantazírování o neomezených možnostech, exhibionistická potřeba neustálé pozornosti a obdivu a charakteristická reakce na ohrožení vlastní vážnosti.
Charakteristické poruchy v interpersonálních vztazích: zvláštní pocit oprávněnosti, interpersonální vykořisťování, vztahy kolísají mezi extrémním idealizováním a znehodnocováním, chybí sympatie a empatie. Seberespektování těchto osob bývá křehké a celou dobu bývají zaujaté tím, zda si vedou dobře, zda si jich ostatní váží. Na kritiku, porážku nebo zklamání reagují buď chladnou lhostejností nebo dávají najevo pocity hněvu, podrážděnosti, ponížení, studu či prázdnoty.

Diagnostická kritéria:
1. velikášský pocit vlastní důležitosti a jedinečnosti (nadsazování úspěchů a schopností)
2. zaujetí fantaziemi o neomezeném úspěchu, síle, skvělosti, kráse, ideální lásce
3. předvádění se, narcista potřebuje neustálou pozornost a obdiv
4. chladná lhostejnost, časté deprese, zaujetí hloubavým myšlením
5. výrazné pocity hněvu, ponížení, studu, pokoření nebo prázdnoty jako reakce na kritiku, lhostejnost druhých nebo na porážku, předstírání citů pro dobrý dojem
6. očekávání zvláštní přízně bez zpětné odpovědnosti (hněv, když druhý nedělá to, co žádá)
7. využívání výhod vydobytých jinými osobami k uspokojení vlastních přání
8. přehlížení práv ostatních, silná závist, překrucované nebo otevřené lži
9. extrémy nadměrné idealizace a znehodnocování vztahů, touha zůstat mladistvým
10. chybí empatie, neschopnost vcítit se do pocitu úzkosti, neštěstí, nemoci druhých

Narcismus se svými projevy byl uznán a začíná být chápán jako diagnóza nemoci, postižení touto nemocí jsou bráni jako trpící pacienti, kteří jsou léčeni terapeutickými postupy (nejčastěji psychoanalýza, homeopatie, holotropní dýchání...). Na vině bývá často emocionální nepochopení pravdy svého dětství a idealizace rodičů. Každý život je plný iluzí, zřejmě proto, že pravda se jeví jako nesnesitelná. A přece je pravda pro nás tak důležitá a nezbytná, že za její ztrátu platíme těžkými chorobami. Proto se pokoušíme v dlouhodobém procesu objevit vlastní osobní pravdu, která vždycky bolí, než nám daruje prostor pro novou svobodu, nové poznání.
Svoji minulost nemůžeme ani v nejmenším změnit. Škody, jež jsme utrpěli v dětství, nemůžeme vymazat. Můžeme však změnit sebe sama, můžeme se pokusit „vyspravit“, získat zpět ztracenou integritu. Můžeme to udělat tak, že se rozhodneme povšimnout si poznatků o minulém dění, jež jsou uloženy v našem těle, a dostat je do vědomí. Tato cesta není určitě pohodlná, avšak pouze ona nám dává možnost konečně opustit to neviditelné a přesto tak kruté vězení dětství a změnit se z nevědoucí oběti minulosti v zodpovědného člověka, jenž zná svůj příběh a žije s ním.
Většina lidí dělá pravý opak. O svém příběhu nechtějí nic slyšet, a proto také nevědí, že žijí v nevyřešené, vytěsněné dětské situaci. Nevědí, že se obávají a snaží se vyhnout nebezpeší, jež jim kdysi hrozilo, ale dávno už jim nemůže ublížit. Jsou hnáni nevědomými vzpomínkami stejně jako potlačenými pocity a potřebami, jež často určují zkresleným způsobem veškeré jejich aktivity tak dlouho, dokud zůstávají nevědomé a nevyjasněné.
V procesu terapie pacient zakouší různá narcistická zranění a jeho citlivost se na ně zmírňuje. Vzrůstá osobní tvořivost, smysl pro humor a schopnost sebeironie. Škoda, že terapií povinně neprochází vládní činitelé, kteří jsou touto „nemocí“ obzvlášť stiženi. Možná bychom byli pak svědky výbuchů smíchu během zasedání vlády a ne svědky narcistického předvádění se se sprostými útoky jednoho na druhého. Ohlédněme se do dějin, kam to někteří nechvalně známí narcisté dotáhli a jak jejich ambice a „ideály“ zasáhly světové dění.

Při léčení narcismu je třeba provést konstituční terapii.

Některé léky na jednotlivé příznaky narcismu:
Anacardium orientale - Obrovská urážlivost.
Arsenicum album - Hněv, strach a obavy, deprese.
Aurum metallicum - Nesnese sebemenší kritiku a nesouhlas, alergie na odpor.
Causticum - Po zármutku deprese, nespavost, vzkypěné emoce.
Cuprum metallicum - Nutkavé konání, nedokáže mluvit o citech a emocích.
Lachesis - Deprese, se vzrušením, velká upovídanost, zlost, pochybnosti o sobě.
Lycopodium - Abnormální soutěživost, soutěž násobí výkon, egoismus, strach z odmítnutí, fóbie, velké ambice, touží po vyniknutí, síla „image“.
Nux vomica - Podrážděnost, urážlivost, vše a všechny kritizuje, stres.
Platinum metallicum - Sebestřednost, výstřednost, pýcha, domýšlivost, egoizmus, povznesené ego, „blud“, že je královského rodu.
Pulsatilla - Závislost na druhých. Hněv a zuřivost, když jsou kritizování.
Sarsaparilla - Malomyslnost, mrzutost, urážlivost, sklíčenost, deprese.

Literatura:
Dr. Barry Rosse – Homeopatie pro ženy
Jiří Čehovský – Víc než léčba
Celostní medicína – narcismus
A. Millerová – Psychoterapie
Heinz Kohut – Psychologie Self
M. Rýc, F. Cousset – Homeopatie a její typy