Přiběhla sousedka: „Naše Rena (černobílý dalmatin, věk 6 let) má falešnou březost. Byla jsem už čtyřikrát u veterináře, zaplatila tisíce za léky a vše zůstává při starém. Neexistuje něco homeopatického na její problémy?“

Šla jsem se na fenku podívat. Je to veselý pes, hned mne přivítal, očichal a sedl si ke mně. Rena se nechala hladit po hlavě, měla nateklé struky, na dotek bolestivé. Do svého pelechu natahala všechny hračky, hlavně plyšáky a hadry z okolí. Viditelně si připravovala kotec pro štěňata. Podala jsem jí, protože to je veselý pes, který rád chodí na procházky a volně pobíhá na zahradě, Pulsatillu ve vzestupné tendenci C6, C9, C15, každý den 10 granulí ve vyšší potenci v měkkém taveném sýru a namáčkla vše na horní patro. Pes je nucen pak dávku slízat, aniž by obsah vyplivl nebo oddělil od léku. Po týdnu jsem se na psa šla ještě jednou podívat, struky nebyly již nateklé. Rena dostala ještě jednu dávku Pulsatilly C30. Za čtrnáct dní byla fenka zdravá, falešná březost se již neobjevila. Sousedka ušetřila čas, tisíce a litovala, že se nezeptala dříve.

Večer zvoní telefon a dovídám se zajímavý příběh bývalé kolegyně. Mladá žena, 29 let, hubená, ambiciózní, chtěla dostudovat VŠ, postavit dům a na letošní Vánoce už v něm bydlet. A samozřejmě počít do svých 30ti let dítě, aby měla všechno a najednou. Začátkem září nám pyšně oznámila, že je ve druhé měsíci těhotenství. Dostala těhotenský průkaz a gynekolog ji poslal ještě na ultrazvuk. A tam zjistili, že těhotná není a nikdy nebyla. Zhroutila se. Nekrvácela, se šokem ji odvezli do nemocnice.

Druhý den jsem se za ní rozjela. Našla jsem ji v šoku, celý svět se jí zhroutil. Nic nechápala, byla přesvědčená, že je těhotná. Začala si nakupovat výbavičku, byla nadšená, že se jí vše plní podle plánu. A ouha! Podala jsem jí Aconitum C6, jednu dávku. Odjela jsem s tím, že se sejdeme, jen co ji pustí z nemocnice a promluvíme si spolu.

Za tři dny byla doma. Smutná, ztrhaná, bez zájmu, uplakaná, se záchvatem kašle bez příčiny. Vzdychala a stěžovala si na bolesti a křeče v zádech (ze smutku) a bolesti hlavy. Říkala, že má pocit cizího tělesa v krku a že nemůže polykat. Také sklesle přiznala, že ji vypadávají její krásné dlouhé vlasy (alopecie). Povzbudila jsem ji, že je ještě mladá a že dětí bude mít tolik, kolik si jen bude přát.
Rozeštkala se uvolňujícím pláčem. Nechala jsem ji, aby se vyplakala. Začala sebeobviňováním, že jako žena nestojí za nic, že zklamala, že je neplodná, že od ní přítel uteče. Dostala se do stavu hlubokého zármutku s prvkem pasticity a hysterie.

Uvařila jsem meduňkový čaj a rozbalila sýrovou pizzu, protože vím, že tu má nejraději. Přinesla jsem jí ještě košík ovoce ze zahrádky, ale odmítla, že prý ovoce nemůže ani vidět. A sladké jakbysmet. Povídala, že by nejraději někam odjela, že doma na ni všechno padá, že má klaustrofóbii v uzavřené místnosti. Chtěla by k moři, za sluncem. Povídám, co jí brání? Ať jede, nabere sílu, zapomene. Teď na podzim jsou zájezdy levné a dálkové studium jí začíná až v říjnu. Přikývla s tím, že poletí s přítelem, asi do Egypta. On celé léto jen pracoval v počítačové firmě, potřebuje si také odpočinout. Dům, práce i studium počká.

Začala vyprávět svůj příběh. Byla vždy romantická a idealisticky založená. Toto založení spolu s obvyklou emoční přecitlivělostí ji činí téměř předurčenou ke zklamáním. Musela jsem udělat vše pro to, aby se z ní nestala zahořklá a tvrdá pacientka bez vyhlídek na uzdravení. Cítila se raněná v celé podstatě svého ženství. A navíc je pro ni obtížné dát průchod svým emocím.
Své city zadržuje křečovitě uvnitř, vždy připravená v obranném postoji. Cítila jsem, že musím postupovat velmi opatrně, aby nepřešla do hrubosti, podezřívavosti a nestala se vyzývavou vůči homeopatii, resp. homeopatovi. Skutečná míra zármutku a lítosti, uzamčená v srdci, může být nesmírně hluboká a nezdolatelná. Samozřejmě lítost není sama o sobě patologickým stavem.
Poznala jsem, že mám před sebou Ignatii. Tu užíváme pouze tehdy, když smutek je zdrcující nebo přetrvává velmi dlouho.

Vyprávěla mi, že už takový smutek zažila poprvé, když jí umřel křeček v náruči. Plakala celé dny, nemohla spát. Maminka s ní chodila k dětskému psychologovi. V pubertě jako studentka prvního ročníku se bezhlavě zamilovala do o tři roky staršího spolužáka, který maturoval na stejné škole. Chodili spolu celé léto, ale když odešel na VŠ do Prahy, bylo po vztahu. Zbyly jí zase jen oči pro pláč. Dostala se do hluboké deprese ze smutku a zklamané lásky. Trpěla utkvělou představou, „že se něco stane“, plakala o samotě, aby rodiče nic nepoznali. Předstírala tvrdou, chladnou povahu, ale uvnitř trpěla jako zvíře. Byla na povrchu hrubá, vzteklá, podezíravá a proměnlivá. V dospívání byla kritická a urážlivá. Rodiče jí nemohli nic říct, aby se neurazila a pak s nimi třeba celý měsíc nemluvila.

Poslední ránu osudu jí uštědřil rozvod rodičů. Otec, ač dceru miloval, si našel mladší partnerku a odstěhoval se k ní. Založil novou rodinu. Zanevřela na něj a od té doby jej neviděla.
Znovu se rozplakala, už jí slzy ani netekly, jen tiše štkala a vzdychala. Pak se uklidnila, utřela poslední slzu a usmála se na mne. Už toho smutku bylo dost, musí začít znovu, ale více odpočívat, poslouchat své tělo, nechtít vše a za každou cenu. Vzala si ze svého stavu ponaučení. Neradovat se předem, vyčkávat, nehýčkat si Těšínská jablíčka. Říkala, že nemůže spát, a když usne, často během dne, tak se jí zdají sny o průzračné modré vodě, o vlnách, které se přes ní přelévají a že křičí ze sna. Vysvětlila jsem jí, že voda varuje před strachem a mrzutostmi. Klidná voda znamená, že mír a požehnání přijde do jejich nového brzy dostavěného domu. Vlny jsou všechny překážky, které musí v životě překonat, aby dosáhla naplnění svých představ. Nic není zadarmo, celý život se pohybuje ve vlnách. Jak se zpívá: „Jednou jsi dole a jednou nahoře...“. Vlny patří k životu, klidná hladina je pochopení, poznání, rozplynutí. Devátá vlna je největší a tu teď překonala. Modrá barva vypovídá o míru, klidu, čisté lásce. Modrá také ohlašuje zvětšení rodiny a úspěchy v podnikatelské sféře. Tak se má na co těšit.

Naordinovala jsem jí IGNATII v C6, C9 a C15. Každou potenci jeden den, po deseti granulích. Po měsíci jsem se byla na ni podívat. Zastihla jsem ji v novém domě, zrovna stěhovali krásnou modrou kuchyň a těšili se na první společné Vánoce jen sami spolu se svou láskou.
Dostala ještě IGNATII C30, jednu dávku. Říkala, že už jí nic není, že žádný lék nepotřebuje. Přesto jej užila. Těšila se na dovolenou, prý za týden odlétají do Tunisu. Moc se těší na čtrnáct dní klidu. A pokusí se o miminko a doufají, že to tentokrát vyjde. A když ne, tak mají před sebou Vánoce. O Vánocích se přece všechny sny splní, když jim alespoň trošku pomůžou.

Se smíchem jsme se rozešli a já doufám, že příští rok mne pozvou na křtiny. Oči jí hrály rozzářenými světýlky, po smutném psím kukuči ani vidu, ani slechu. Vždyť ty nejkrásnější věci v životě jsou pořád zadarmo: smích, radost, štěstí, láska a touha. Ale málokdo si to uvědomuje. Šťastnou cestu všem zamilovaným!