"Každému mohu odpustit cokoliv – jen ne sám sobě.“
Marcus Portius Cato (234 – 149 před Kristem)

Vyslechnutí kritiky a její sebekritické zpracování vede častokrát k sebeobviňování. Pocity viny a sebeobviňování patří k nejčastějším příznakům deprese. U člověka v depresi se často setkáváme s přesvědčením:

že je vinen tím či oním
že se nepředstavitelně provinil
že zasluhuje přísné potrestání
že je zodpovědný za to či ono ´zlo´
že musí být přísně souzen a odsouzen
že je špatným občanem, člověkem, obchodníkem, lékařem, léčitelem....
že způsobil ´něco´, proč se někdo na něj zlobí
že jeho vinou je někdo nešťastný
že jeho zaviněním ´něco´ nefunguje tak, jak má

Katastrofické myšlení
V depresi nejde jen o ´normální´ pocity viny. Jde o vyhrocení pocitu viny ´ad absurdum´ - do extrému, tedy do sebeobviňování, které překračuje veškeré hranice.

Od lidí v depresi slyšíme často:
„Mně nemůže být nikdy odpuštěno to, co jsem udělal.
„Žádný trest není pro mne dost velký, aby odčinil to, co jsem udělal.“
„Jsem naprosto špatný člověk, sám prototyp zla.“
„Na mně není nic dobrého.“
„Jsem nepředstavitelný sobec, egoista, hlupák....“

Člověk v depresi je sám sobě soudcem (odsuzuje se sám).
Zároveň je sám sobě vyšetřovatelem (sám pátrá po tom, co špatného udělal).
A dokonce je sám sobě státním zástupcem – obžalovatelem.
Sebeobviňovatel vidí na sobě jen to zlé, nechce si připustit na své osobě nic dobrého. Nepřiznává si žádnou polehčující okolnost. Zároveň nevidí nic zlého na druhých lidech, třeba na svých spolupracovnících, kteří jsou s ním spoluzodpovědní za to, co se stalo. Tím vším se jeho pocity viny ještě prohlubují.

Vina

Jak se to vlastně má s vinou a nevinou?
Často slýcháme hlasy o svobodě člověka. Bojujeme za svobodu i za osvobození člověka. Velice nám jde o to, abychom se mohli svobodně rozhodovat. Nejsme však na světě sami.
Má svoboda jednání se může dostávat a dostává se do rozporu s tvou svobodou jednání. Nechci-li, abys ty omezoval mou svobodu, neměl bych já omezovat tvou vlastní (jak to vyžaduje Kantův kategorický imperativ). Chci-li žít s druhými lidmi v míru, pak beru nutně na sebe odpovědnost za respektování určitých pravidel sociálního soužití (občanských, manželských, rodinných, zaměstnaneckých povinností). Míra mé svobody by měla být v ideálním případě úměrná i míře mé odpovědnosti.
V praxi se však často stává, že já svou odpovědnost neplním – v poměru ke svobodě, kterou si nárokuji. Nechovám se tak, jak bych měl. Proviňuji se tak proti určitým pravidlům sociálního soužití. A tak se rodí vina.
Toto provinění si mohu uvědomovat a mé poznání mne může vést k pocitům viny.
Tyto pocity viny mohou přitom být úměrné či neúměrné tomu, co jsem způsobil přestoupením určitých pravidel. Jsou to právě neúměrné veliké pocity viny, které nás zajímají v souvislosti s depresí a jejím zvládáním.

Příklad ze života.
Můj velice dobrý známý rád pil a pak řídil opilý. Nikdy jej nikdo nechytil a on sám se považoval za tak dobrého řidiče, že nějaká sklenička mu v řízení nemohla vadit. Jednou dosti napitý se vracel z vinárny domů. Jel šílenou rychlostí nočním městem a srazil cyklistu, tátu od třech dětí, který se vracel z odpolední směny. Pomoc nezavolal a cyklista po převozu do nemocnice zemřel na následky srážky. Necítil žádnou vinu, dokonce nadával, že to je vina cyklisty, který neměl na té silnici co dělat. Když jej zatkli, vůbec nechápal, proč jej s takovou „prkotinou“ otravují. Byl odsouzen, dostal několik let nepodmíněně, odebrali mu řidičský průkaz, ale on se neponaučil. Dodnes vypráví, že to nebyla jeho vina, ale vina cyklisty. Pije dál, jezdí s alkoholem v krvi, je potencionálním vrahem silnic. Ale nic si nevyčítá, naopak obviňuje všechny okolo. Bohudík, s touto necitlivostí k vině se však u lidí v depresi obvykle nesetkáme.
Opakem je moje známá, která se obviňuje vždy, za všechno a všude. Vstoupí do obchodu a spustí, že je hloupá, že ničemu nerozumí, že je méněcenná. Že nemá školy, že neumí mluvit na veřejnosti, že neví, co má odpovědět, že je nešika, na co sáhne, to rozbije, že je špatná matka, že neumí šetřit, že přejela zajíce, a proto už za volant nesedne, protože by mohla přejet taky člověka. Cítí nekonečnou vinu snad za celý současný svět. Její vinou se rozpadlo manželsví, její vinou jsou děti nevychované, její vinou ji tchýně nemá ráda, její vinou se na ni všichni zlobí a opovrhují jí.
Když ji člověk chvíli poslouchá, má dojem, že sám je plný chyb, k ničemu, neschopen žádného kloudného skutku a měl by vzít provaz a zajít k lesu.

Homeopatické léky na depresi a sebeobviňování:
Arsenicum album - Duševní neklid s pocitem strachu, především ze smrti, sebevražedné myšlenky, odmítá léčbu a pokládá ji za zbytečnou.
Aurum metallicum - Pocit bezcennosti, ale zároveň je popudlivý, hádavý, přecitlivělý.
Ignatia - Pociťuje smutek a beznaděj, i nepatrná kritická poznámka dokáže pacienta urazit, rozplakat nebo vyvolat hněv a sebeobviňování.
Phosphorus - Pacient plný obav, bojí se všeho. Přecitlivělý na hluk, světlo a pachy.
Pulsatilla - Smutný typ, snadno se obviňuje a rozpláče. Potřebuje soucit, citlivý přístup a utěšování. Chce hovořit o svých problémech, pak zlepšení.
Sepie - Lhostejný typ, nenávidí soucit. Nejraději by od svých povinností utekl, bez zájmu o své blízké. Obviňuje druhé, je urážlivý.

Užívejte potenci C30 třikrát denně po dobu čtyř nebo pěti dnů.

Každý z nás občas trpíme sebeobviňováním, hlavně při výchově dětí, při pokaženém vztahu, při nějaké nenávratné ztrátě, při zbytečných problémech. Nejhorší druh sebeobviňování přichází tehdy, když zbytečně naší vinou zahynul člověk. Ale většinou naše sebeobviňování přijde až s „křížkem po funusu“, když stejně již nic nezměníme a čas vrátit nelze.
V životě je možno setkat se s lidmi, kteří si berou na svědomí příliš mnoho viny v situacích, kdy se na výsledku určitého dění nepodílejí jen oni sami. Například manželka, kterou opustil manžel – alkoholik, si vyčítá, že ona sama je příčinou rozchodu a rozpadu rodiny.
To zlé, co uděláme, může mít určité (a většinou má) negativní důsledky. Mohu zatopit v kamnech térovým papírem nebo starými pneumatikami. V důsledku toho se pak z mého komína valí černý zapáchající kouř.
Člověk v depresi si v této situaci může myslet, že svým jednáním „otrávil celé město“ a nese za tuto otravu plnou odpovědnost.

Blahoslavený, kdo trpí a je vinovatý (slovenské přísloví).