Obrana homeopatie
Každá lidská duše a zejména ta homeopatická by měla být přínosem nejen samotnému člověku, ale hlavně společnosti, kolemstojícím lidem, kteří často pomalu chátrají, slábnou s hromadou léků a beznadějně čekají na zázrak. Člověk homeopat, léčitel a něco jako doktor by měl těmto nemocným lidem navracet především víru v uzdravení, kterou tak postrádají, nalít do nich energii, která se z jejich světa vytratila a pomoci jim najít zase svou důstojnost, štěstí, zdraví a kvalitní prožívání jejich, mnohdy velice krátkého života.

O homeopatii většina z nás uvažuje tehdy, když jsme v koncích s alopatickým léčením, tělo i duše jsou před zhroucením, máme oslabenou imunitu a chytáme se, jak se říká, jako tonoucí posledního stébla naděje. A vy najednou máte ten pocit, že byste to také měli zkusit: bodavé bolesti hlavy, které se neustále opakují navzdory masáži a lékům, nebo ty problematické dny před menstruací, kdy byste se raději neviděla a nechodila na oči ani svému partnerovi, měsíc za měsícem ty bolesti, které vás vyvádějí z běžného životního a pracovního rytmu, opakované urologické potíže, trápení, které, jak si myslíme, snad nemá ani řešení.

A tak začínáme nejdříve s léčením sebe sama. Osaháváme polehoučku svou novou přítelkyni – homeopatii, zkoušíme, co si můžeme k ní dovolit a jaký vliv má na nás. A najednou jsme v tom až po uši, bolesti hlavy nenávratně mizí, menstruace již není tak bolestivá a urologické problémy vymizely. A ještě získáme bonus – pochopíme samu sebe, své pocity, názory, objevíme pokoru, kterou získá jen ten, kdo sám hodně vytrpěl, začneme rozvíjet svou osobnost, pracujeme tvrdě na sobě, krok za krokem se noříme do úplně jiného světa, který ve svých možnostech je nekonečný, získáváme nové pohledy na sebe, na homeopatii, na lidi kolem sebe.

Nemoc, která nám otevře oči a pomůže nám nalézt onen „klid v duši“, bychom měli velebit, hýčkat si ji a nikdy nezapomenout, že právě ona nemoc nám tak rozšířila panorama našeho „klapkovitého vidění světa“. Získáme jedinečné informace o svém těle, o svém myšlení a pochopíme, že všechno to „nové“ musíme předat dál, pomoci druhým, kteří ještě neprohlédli, začneme léčit.

Nejdříve vyléčíme všechny příbuzné, zároveň poznáme všechny spouštěče nemocí, vyslechneme spoustu vět, které jsme snad ani slyšet nechtěli, hledáme, tápeme, vztekáme se, každý symptom mockrát otočíme v mozku, porovnáváme, učíme se a ejhle, ono to funguje. Vyléčíme prvního pacienta, jsme pyšní jako pávi, protože jsme objevili Ameriku. Povede se nám druhý, třetí případ a my zpychneme. S nosánkem nahoru u čtvrtého případu zjistíme, že vůbec nic nechápeme, neznáme, nevíme si rady. Vrháme se do učení, studujeme všechny možné prameny, materie mediky, repertoria, hledáme podobnost, nápady a získáváme praxi.

Stáváme se empatičtí, chápeme druhé, vidíme tolik bolesti a beznaděje za kamennými tvářemi lidí, až nám mráz po zádech přebíhá. Učíme se, vstřebáváme, vyslechneme, poradíme, pochválíme. Vyburcujeme svou energií poslední jiskřičky z popela, skoro už zhaslého, aby se rozhořel krásným a jasným plamenem. A to je smysl homeopatie.

Pomáháme, aby i nám bylo pomoženo. Vydáváme energii, která se očištěná vrací k nám s dvojnásobnou silou. Ale přitom všem nezapomínáme, že jsme pořád jen lidmi, kterým nic lidského není cizí, myslíme nejdříve na člověka, potom na nemoc. Musíme pokorně vyslechnout, spolknout nemístné poznámky, pochopit, vyburcovat, nakopnout, aby se nemocné tělo s nemocnou duší chtělo samo změnit, samo bojovat, učit se, pracovat na sobě a vyléčit se. Rozzářené oči zdravého člověla nám budiž odměnou!
Léčitel jako takový by se neměl ohlížet na to, jestli je to muž, žena nebo dítě, příslušník politické strany, církve, sekty, či bezdomovec, Cikán nebo Žid. Zajímá nás především člověk a jeho problém, proč jako člověk nemůže žít. Často se mi stává, že babička, která žije z malého důchodu nemůže veškeré léky zaplatit. Nevadí, vyléčím ji za minimum, za pořizovací cenu léků. Ale hlavně ji vyslechnu a nechám proudit energii. Tiše hltám každé její slovo, dělám si poznámky, přidám doplňující otázky. Již jen to, že dáte najevo zájem o člověka, o jeho život, problémy a zkušenosti, otevřete svou i jeho duši, lépe se hledá lék a někdy ani žádný lék nepotřebujete. Zájem, vstřícnost, láska k lidem, to vše pomáhá jako zázrak.

Rovněž neustálé napadání homeopatů a homeopatických léků v novinách, televizi a na internetu mne velice rozčiluje. Vyléčila jsem úspěšně několik psů, koní a koček. Zvířata nic o homeopatii nevědí, neví, co je placebo, a přesto se uzdravila. Znám spoustu dobrých doktorů, kteří mají o pacienta zájem, ale také znám hodně rádoby homeopatů, které zajímá na prvním místě zisk a potom až člověk. Bílý mercedes v kůži před ordinací je toho důkazem, čekání na léky tři měsíce, a pokud možno co nejvíce, aby se obchody hýbaly. A pak bezradného pacienta, který jako u vytržení poslouchá doktorovu přednášku o tom, co spíše nesmí, než smí.

Ze zásady svým nemocným nic nezakazuji, naopak se snažím, aby si zákazy před sebe postavili sami, sami chtěli na sobě pracovat a pustili se s vervou do rozvoje své osobnosti – celého člověka. Nejdříve musí sami chtít, hodně pro to udělat a karta se sama začne obracet k lepšímu. Říkám pak nemocnému – zdravému, který mi děkuje za uzdravení, div mi ruce nelíbá: „Ale pane Josefe, já Vás neuzdravila, Vy jste se uzdravil sám, protože jste chtěl. Kdybyste nechtěl, byla by moje pomocná ruka zbytečná!“

Každý homeopat by měl mít v sobě kus kněze, který vyslechne a dá rozhřešení, trochu psychologa, aby již pohledem poznal, jak s nemocným zacházet, trochu učitele, aby šel ostatním příkladem, trochu fytoterapeuta, aby poznal každou zvadlou kytičku v podobě uvadající duše, mineraloga, který v matném kusu kamene rozpozná diamant, trochu veterináře, jenž miluje zvířata a trochu mystika, protože tajemno odjakživa přitahovalo svou zastřeností. A hlavně musí mít srdce a lásku v něm. Bez lásky sama k sobě nikdy nepoznáme lásku k ostatním.

Toť má úvaha o homeopatii, homeopatech a pohledu do jejich duší. Každé lidské poznání se rodí pomalu a těžce, má své porodní a poporodní stavy, své dětské nemoci, své pochybnosti, ale také obrovský potenciál humanity a jejího pohledu na alternativní medicínu. Možná, že někdo nebude s mým pohledem na věc souhlasit, ale i to je názor, který je třeba respektovat. Nikdo nejsme neomylný, nikdo nejsme bez viny, nikdo nemáme nekonečnou a nenapadnutelnou pravdu.

Věřím homeopatii, protože věřím sama sobě. Přeji každému homeopatovi a léčiteli, aby se také k této fázi svého života dopracoval a pak mi, možná, dá za pravdu! Děkuji všem homeopatům a zejména mému příteli – homeopatovi, že mi otevřel oči a tím mne vyléčil.