Řeč těla je poselství předávané rukama, nohama, gesty, mimikou a držením těla. Bývá často upřímnější, než to, co pronášíme ústy. Opravdu – co je skutečně důležité, to „slyšíme“ očima.
Jen 7 % informací, které během rozhovoru zachytíme, pochopíme ze slov. 38 % pochopíme z tónu hlasu a 55 % získáme z komunikace těla. Na vnímání se podílejí hlavně naše smysly: nos pátrá po pravdě a na jejím zjištění se podílí i náš hmat.

Psychologové zjistili, že za jeden den nemluvíme víc než deset dvanáct minut a že průměrná věta netrvá déle než dvě a půl vteřiny. Proto 65 % veškerých informací, které posbíráme komunikací nepochází při mezilidském verbálním styku ze slov. „Verbálním kanálem“(slovním) přijímáme jen tvrdá fakta. „Nonverbálním kanálem“ (mimoslovním) se přenáší to, co nakonec vykreslí „obraz duše“: polotóny, mimika, rozpoložení, prostě skutečné city. Znalec řeči těla může už jen z tónu hlasu uhodnout, jaké pohyby promlouvající udělá.
Naše ruce, paže a nohy jsou přinejmenším stejně výmluvné jako náš jazyk. A podobně jako slova mohou být i gesta víceznačná. Jejich smysl pochopíme až v souvislosti s dalšími gesty, tak jako u slov, která sama o sobě jsou do značné míry nesrozumitelná.
Jednou z nejčastějších chyb při interpretaci komunikace tělem je to, že se zaměřujeme na jednotlivá gesta. Řeč těla má svou vlastní gramatiku a interpunkci. Každé gesto představuje jednotlivé slovo. A slovo vytržené ze souvislosti, z kontextu, může a většinou má nejrůznější významy. Jen jako kompletní série sdělují gesta pravdu o tom, co se skrývá za slovy. K „úplné pravdě“ patří tedy také „ucelená choreografie“ gest. Má-li celkový obraz ladit, musí gesta rukou odpovídat postoji nohou.

Několik znaků němého jazyka těla je nám vrozených. Ostatním se musíme naopak učit. Vědci zjistili, že všem národům světa jsou určitá gesta podobná, mají stejnou mimiku. Jsou to pocity radosti, zlosti, smutku, zaujetí, překvapení, strachu, hněvu, odporu, opovržení, studu. I přes hranice moří a oceánů a kontinentů jsou společným dědictvím lidstva. Když se jim učíme, napodobujeme vzory. Komunikace beze slov se stala velice populární díky němému filmu. Dobro a zlo se daly rozeznat jen podle gest.
Naše řeč těla se během tisíciletí užívání výrazně změnila. Svým gestům však zůstáváme věrní. Jsou dědictvím z pravěku lidstva – podobně jako smích. Smích vyjadřuje přátelství, zdvořilost či závazek, ale původně nebyl nic jiného, než hrozba. Dnes víme, že čím bezprostředněji, spontánněji se dovedeme smát, tím jsme vyrovnanější. Neurotici například vůbec nerozumějí legraci. A kdo se nedovede opravdově smát, ten je na tom špatně. Tomu hrozí újma na těle i na duši. Ovšem analýza smíchu je stejně obtížná jako analýza parfému, protože smích obsahuje spoustu příměsí rozdílných citů. Jedno je ale pro reflex smíchu nevyhnutelné: pár kapek agrese nebo strachu. V nejjemnější podobě obsahuje tuto tendenci i nejtišší pousmání – stejně jako překořeněná polévka obsahuje vedle řady koření i sůl.
Známý francouzský filozof Henri Bergson (1859 – 1941) se domníval, že „momentálně otupělé“ srdce se smíchem otevírá, ale že smích je také trestem, odmítnutím a nepřiznaným úmyslem někoho potupit. V každém případě pochází prastarý reflex, při kterém nervový systém stimuluje horní ret k cukání, z převahy nad slabostí druhého. Je třeba dodat, že při stresu a v tísni není vždycky snadné ukázat zuby. Tak např. rutinovaný a zpočátku široký úsměv amerického prezidenta Jimmy Cartera ztratil během jeho čtyřletého setrvání v úřadu a po mnoha zahanbujících neúspěších jeho politiky značně na velikosti. Bystří pozorovatelé zjistili, že zpočátku odhaloval jeho optimistický úsměv deset zubů a při odchodu z funkce jen sedm. Ale právě, když je naše tíseň největší, je nutné zuby ukázat. A proto se odvozuje náš smích z opičího cenění zubů, které však vyjadřuje hrozbu.

Některá gesta ani vědci nedokážou rozluštit. Proč například, když si založíme ruce v bok, pokládáme stále stejnou ruku na druhou? A proč muži při oblékání vklouznou do rukávu vždy nejprve pravou rukou, zatímco ženy začínají většinou levou? A proč, když muž míjí v tlačenici ženu, otáčí se k ní hrudí, zatímco ona naopak zády? Snaží se tím instinktivně chránit své poprsí? Je to vrozená ženská reakce, nebo přejímá žena tato gesta nevědomě od ostatních žen, prostě odpozorováním?

Naše tělo nikdy nelže. Už jste si všimli, že lidé stojící na žebříčku moci, používají co nejskromnější gesta? A naopak, čím nižší postavení ve společnosti člověk má, tím bohatší je jeho komunikace tělem. Čím jsme starší, tím své komunikování těla brzdíme. Moc a věk redukují gesta.
Když dítě lže, zakrývá si ústa rukou. Toto nevědomé gesto neztrácíme, ale s přibývajícím věkem se mění. Když lže dospělý, jeho podvědomí mu rovněž přikazuje zadržet slova. Jenže dospělí už podvědomí slepě neposlouchají, a tak omezí gestikulaci. Ruka sice zamíří k obličeji, ale v posledním okamžiku zasáhne něco jako záchranná brzda. Ruka uhne k nosu, jako by svrběl a potřeboval poškrábat. Podobně je tomu i u ostatních gest. Proto také, čím je člověk starší, tím obtížnější je porozumět jeho komunikaci tělem. Přesto ale tělo nelže. Obrazně řečeno – člověk se častěji kouše do rtů, ale to přece také řekne mnoho.

Nejobtížnější je lhát, když se někdo k nám přiblíží hodně blízko. To pak může postřehnout všechny ty nepatrné signály, které už najednou nesouhlasí – mikrosignály, které nedokážeme tak dobře kontrolovat: zvednuté obočí, cukání v koutku úst, zužující se zorničky. To všechno jsou příznaky, které mohou usvědčit ze lži supersignál poctivosti – otevřené dlaně. Často vycítíme lež instinktivně. Ale ne vždycky jsme ochotni svému „šestému smyslu“ věřit, nechceme věřit, že slova a gesta si neodpovídají.
Nejvyvinutější tón řeči těla a cit pro gesta mají ženy, zejména matky. Mají trénink při dorozumívání se svými dětmi během prvních let života, kdy se domluví řečí těla beze slov. Rovněž politici nebo herci (profesionální lháři) dokáží „falšovat“ svou řeč těla. Musí se ovšem nesmírně soustředit, aby tělo nevysílalo svévolné signály, které by jejich slova usvědčily ze lži.
A jak lze řeč našeho těla trochu ovlivnit? Potíž se lhaním spočívá v tom, že naše podvědomí se nedá tak snadno spoutat. Nakonec se vždycky osvobodí a jedná automaticky. Když lžeme, většinou jen sporadicky, vysílá naše tělo mnoho „nervózní energie“, a proto jsme prozrazeni zrudnutím tváře, cukáním svalů v obličeji, rozšířením nebo zúžením zorniček, kapičkami potu na obočí, mrkáním...... malými gesty a mikropohyby, které popřou všechno, co jsme namáhavě sestavili slovy. Cynicky řečeno, kdo z profese často lže, jako politici, herci, agenti a prodavači, má svou řeč těla natolik kultivovanou, že jen těžko jeho lež postřehneme.

Případ ze života:
Čtyřicetiletá Kristýna byla z chirurgie převezena na psychiatrii: v plné rychlosti narazila autem do betonové zdi. Říkala, že se jí náhle zjevil Ježíš a pokynul jí: „Pojď za mnou, jen u mě najdeš klid!“
Ukazoval přímo směrem ke zdi. Neměla v úmyslu spáchat sebevraždu, to stále zdůrazňuje dokola, ale chtěla na chvíli vypnout, alespoň na chviličku si odpočinout. Stará se o pětičlennou rodinu, vede účetnictví rodinného podniku a pomáhá manželovi pečovat o zákazníky a zaměstnance a také o jeho rodiče. Manžel by pro ni snad měl pochopení, ale tchán s tchýní jsou neoblomní. Podle jejich měřítka dělá stále málo. To oni jí dennodenně předhazují, že kdysi museli pracovat ještě lépe a více pro blaho rodiny a podniku. Tchýně jí neustále opakuje, že to ona by mohla vyprávět, co je to mít moc práce, sama dělala také všechno bez techniky a moderních pomocníků, a nenaříkala si jako snacha. Ale podnik má dnes třikrát více zakázek a zaměstnanců než tehdy. A s tchánem a tchýní nemá vůbec cenu o tom mluvit, chtějí slyšet jen o tom, jak jsou dobří a že to je jenom jejich zásluha, když něco dobře funguje.
Jen žádné potíže venku na veřejnosti, být unavená znamená, že se musí starat někdo jiný, a to je dělání potíží tam, kde je nikdo nepotřebuje.
Kristýna dávala okolí řečí těla (vzpřímená chůze, široký a hlasitý úsměv, hbité pohyby, žádná gestikulace, žádná chybná gesta....) najevo, že je všechno v pořádku, že není vyčerpaná, unavená a bez elánu. Usmívala se na zákazníky, děti, manžela, tchána, tchýni a nikdo si nevšiml, že „mele z posledního“ a nemá už sílu pokračovat dál. Kristýnu nezradilo tělo, ale zradila ji mysl. Ukazovala důvěrně „otevřené dlaně“, ale srdce měla zavřené, přetékající smutkem, nepochopením, neláskou, osamělostí, selháním.
Jak říká Saint – Exupéry: „Člověk vidí dobře pouze srdcem: to podstatné je očím neviditelné.“
Po návratu z psychiatrie dostala na depresi Aurum metallicum CH 30, 3x denně, dokud nedojde ke zlepšení. Pacientka byla znechucena životem, suicidní myšlenky, přecitlivělost na hluk, nesnese sebemenší odpor a nesouhlas, je zdeprimovaná a vyčerpaná po prožitém zármutku, pocitu neuplatnění, smutku, zbytečnosti, temnoty a izolace. Neklidné mačkání rukou, kousání se do rtu. Neklidné prsty, úzkostně jimi kroutí. Spánek neobčerstvuje, vyrušena každým zvukem. Závrať při přecitlivělosti na hluk a pohybem. Etiologickou příčinou této přecitlivělosti je pacientův ambiciózní charakter, který stimuluje nervový systém, a to až k jeho zhroucení. Po 14 dnech užívání Aura vykvetla do štěstí a nebývalé pohody, opět vidí smysl života, ví, že musí spoustu věcí zařídit jinak. A hlavně ví, že není slabost požádat o pomoc a práci rozdělit tak, aby všechno nebylo jen na ní. Čeká na ni ještě Aurum CH 200 a 1M. Během léčby deprese je třeba neustále sledovat pacientův stav, hodnotit zdravotní pokroky, protože často dochází k recidivě.

Na každého občas dolehne chvíle, kdybychom nejraději definitivně „zavřeli krám“: a začneme se chovat podle vzoru osamělých a nepochopených hrdinů, kteří ve filmu nebo v televizi vezmou osud do svých rukou a většinou úspěšně dosáhnou seberealizace. Je to také vzor, který nám doporučují svými dobře míněnými radami i příbuzní, kteří chtějí „jen naše dobro“.
Kdo se žene za těmito ideály (na reálné hrdinské vzory sotva kdy narazíme), drží se motta: „hlavu vzhůru, vypnout prsa, břicho zastrčit“. Tento typický postoj hrdiny zdůrazňuje muskulární funkce, ovládané vůlí a zaměřené na výkon a kontrolu, ale cyklické, vegetativní, emocionální funkce zanedbává. Ty se přisuzují partnerům hrdinů – pro muže to jsou ženy, pro ženy děti.
Charakter spočívá v chronické změně Já, která by se dala popsat jako zatvrdnutí. Je to vlastní základ stále chroničtějšího způsobu reagování, který je charakteristický pro osobnost. Jeho smyslem je ochrana Já před ohrožením zvnějšku i zevnitř. Jako chronická obranná formace si zaslouží označení „pancéřování“.Pancířem je slupka dokonalého vzhledu a bezchybná řeč těla. Ale uvnitř představuje samozřejmě omezení psychické pohyblivosti celé osoby.
K duševní pohyblivosti nevyhnutelně patří schopnost vyjadřovat pocity. Emoce nepoletují jen tak mezi námi, vyjadřují se. Ať už symbolicky nebo konkrétně, písmem, malováním, nebo jinou uměleckou formou – tancem, zpěvem, hudbou....nebo formou ze všech nejpreciznější: jazykem a řečí těla.

Mlčení dochází pochvaly jako výraz síly charakteru. Kdo hodně mluví, dostane nálepku zvědavce, žvanila, nespolehlivého člověka a výhledově i potenciálního zrádce. Kdo naproti tomu „drží ústa“, těší se úctě a uznání, protože se všichni domnívají, že za uzavřeností se skrývá hlubokomyslnost a jakási tajemnost. Obvykle ho nepodezřívají z nedostatku myšlenek, citů, intuitivních popudů, nebo dokonce tělesných vjemů.
Neodpovídá to starým známým klišé z dobrodružných románů a filmů? Hrdina může nanejvýš soptit vztekem – muž vidí rudě, žena smí vidět jen růžově. Všechny základní pocity – úzkost, smutek, touha, radost – jsou obvykle tabuizovány. Přípustné jsou jen v určitých spouštěcích situacích.

Nejzákladnějším klamným gestem je chůze. Vzpřímená chůze se stala lepším sexuálním poutačem než chůze klátivá, nerovná, škobrtající. Díky vzpřímené chůzi postřehneme i to, jak je na tom jedinec se zdravím, fyzickou kondicí, sebevědomím, jistotou. Rovněž u žen vynikne poprsí, u mužů maskulatura. Ve vzpřímené poloze a sebevědomé chůzi jsou zřetelněji viditelné mužské i ženské pohlavní orgány. Každý se může mnohem jasněji přesvědčit, jak na tom konkrétní jedinec je. A rozhodnout se, zda s ním chce mít potomky, kteří zvýší šance na přežití rodu.

Některé homeopatické léky na řeč těla, nezapomínejte na konstituční léčbu:
Neklidné prsty, musí jimi stále pohybovat: Kali-brm.
Automatické pohyby ruky a hlavy: Apoc., Bry., Hell., Zinc-m.
Pocení dlaní: Calc., Cocc-i., Con., Dulc., Nat-m., Sep., Sil., Stry-p., Sul.
Neklid dolních končetin, nervozita: Ars., Carb-v., Caust., Cimic., Con., Kali-brm., Lil-t., Lyc., Med., Merc-c., Phos., Rhus-t., Sep., Tarax., Tarent., Zinc-m., Zinc-v.
Třes dolních končetin: Aesc-g., Arg-m., Cob., Cocc-i., Cod., Colch., Con., Gels., Nit-ac., Ph-ac., Phos., Tab., Zinc-m.
Křečovité záškuby končetin a hlavy: Bufo., Cham., Cic., Hyos.
Záškuby, třes, chvění celého těla: Absin., Anac., Apis., Arg-n., Ars., Bell., Camph., Caust., Cic., Cham., Gels., Hep., Hyos., Ign., Iod., Kali-brm., Kali-p., Lach., Lyc., Med., Merc. Morph., Mosch., Nat-m., Nux-v., Op., Oxyt., Ph-ac., Phos., Rhus-t., Sabad., Scut., Sil., Stram., Tarent., Valer.,Verat-v.
Záškuby horní poloviny těla: Stram., po porodu: Cic.
Pohyby bezděčné: Bry., Hell., Lyc., Mygal., Tarent.
Pocení silné, páchnoucí: Bov., Calc., Hep., Kali-c., Lyc., Nit-ac., Osm., Petr., Sep., Sil., Stry-p., Sul., Tell., Thuj.
Zrudnutí obličeje: Apis., Arn., Bell., Canth., Carb-an., Euph, Graph., Hep., Rhus-t., Sol-n, Sul.
Obličej rudý: Ferr., Ign., Nux-v.
Neurastenie obličeje: Anac., Ant-c., Ars., Calc., Cic., Coll., Hyper., Led., Merc-p-r., Phos., Psor., Rhus-t., Sep., Staph., Sul., Sul-i., Vinc.,Viol-t.
Čelo, studený pot, na: Ip., Verat.
Upovídanost: Lach., Nux-v., Podo.
Nespavost, neklidný spánek: Absin., Acon., Ambr., Ars., Aur., Cimic., Coff., Nux-v., Zinc.p.
Kousání do rtů, vnitřních dásní: Acon., Ars., Bar-c., Bell., Calc., Merc., Hecla., Phos.
Kašel (neurotický): Ambra., Ign., Hyos., Kal.br.
Hysterický smích: Aquileg., Castor., Mosch., Pothos., Plat., Sumb., Valer., Ign., Asaf.
Vysílenost: Aur., Ars., Alfalfa., Curar., Phos. ac., Kal. phos.

Řeč těla prozradí více než tisíc slov
Chcete-li se naučit rozumět komunikaci těla, udělejte si čas a studujte gesta druhých – tam, kde se řeč těla ukazuje v pravé a původní podobě – např. na nádraží, na letišti, ve vlaku, v metru, na nástupišti, v čekárně, ve frontě u kasy......, protože to jsou místa, kde na lidi tlačí čas a kde přicházejí ke slovu elementární pocity, štěstí a radost, hněv a starost, netrpělivost a podrážděnost. Ale nesledujte jen to, jak druzí ztrácejí sebekontrolu, jak vaši bližní gestikulují, mluví, chodí, stojí a sedí. Buďte si vědomi i řeči svého vlastního těla! Poznání sebe sama vám totiž v budoucnosti umožní lépe „prohlédnout“, pochopit a vcítit se do pozice pacienta, což byste jinak ani nepostřehli.

Literatura:
E. Thiel – Mluvíme tělem
Čchi An-Kuei – Tajemství lidské tváře
W. a O. Boericke – Homeopatická MM s repertoriem
M. Vokurka, J. Hugo – Praktický slovník medicíny
Dr. A. Lockie – Encyklopedie homeopatie
Dr. B. Rose – Homeopatie pro ženy