"Nemoc je to, když je v člověku něco, co není charakteristické pro člověka. Jako kdyby v nás zněla nějaká cizí píseň. Píseň je sama o sobě dokonalá, jenom nezní z pro ni odpovídajícího místa. Takže jsou z nás slyšet dvě písně najednou: člověčí, která je namístě a nečlověčí, která by tam neměla být."
dr. Sankaran

Homeopatie je věda ve vývoji. V posledních desetiletích specifickým způsobem přidali k této alternativní léčebné metodě nejen západní, ale i indičtí lékáři nejvíce nových, inovačních řešení a přístupů. Mezi nimi vyniká dr. Rajan Sankaran, který díky svému jedinečnému přístupu k problému a schopností objasnit věci, položil v 90. letech základy obnoveného pohledu na systém v homeopatii. Od té doby pracuje se svými kolegy na vypracování dalších částí tohoto systému a rozšiřuje tento nový přístup po světě svými přednáškami.

Systém dr. Sankarana se líší od doteď praktikované homeopatie tím, že je v ní řád. Systém vychází z toho, že nerepertorizujeme charakteristické symptomy pacienta, abychom pak podle nich vyhledali lék, který nejlépe pokrývá tyto symptomy, ale tak, že se znalostí jeho systému se vědomě krok za krokem dostaneme k tomu léku, který je třeba aplikovat. Tvrdí, že systém se vytvořil tak, že se systematicky a obrazně pozorovalo, že z každého člověka, hlavně z nemocného člověka je slyšet vedle existujícího a potřebného normálního hlasu i nějaký cizí hlas. Toho si osoba sama nevšimne, protože tento hlas už velmi dávno považuje za svou součást, ale vnější pozorovatel, když je na to připraven, jak je třeba, tak si všimne, kdy zní ven z člověka.

Tyto projevy se dají zpozorovat v použitých slovech, mimice, gestikulaci rukou (zvláštními, nepatřičnými pohyby) nebo taky mezi jinými změnou intonace hlasu. Systém je založen na tom, abychom našli tento nelidský hlas. Pak musíme položit takové otázky, které může zodpovědět jen tento nelidský hlas. Typickým příkladem toho je, když se doktor ptá na něco pacienta a on řekne, že na to neumí odpovědět, neumím to popsat, nemám na to slov. V tomto momentě musíme na pacienta tlačit, dokud něco neodpoví, ale to už neodpovídá pacient, ale nelidský hlas. Proto musíme usilovat o komunikaci, dokud pacient nepromluví nelidským hlasem, protože ten je za lidským, racionálním myšlením, tzn. že už dotyčný nedokáže logicky ani racionálně zkonstruovat to, co chce říct. Nelidský hlas může znamenat i to, že bude házet jedno slovo za druhým, které soustavně popisuje tu entitu, která z něj mluví.

O takto nalezeném léku můžeme mluvit jako o konstitučním léku, odpovídajícím léku pro daného jednotlivce, který obsahuje informace pro pacientův organizmus, čímž se ovlivní jeho zdraví a zharmonizuje jeho fungování. Základní myšlenkou je to, že tento nelidský hlas je spojen s ústředním problémem, okolo něhož se shromažďují všechny poruchy. Takto předepsaný lék nezasáhne povrch, nemá za cíl symptomy, jako např. že pacienta bolí hlava, má vyrážku nebo že mu vypadávájí vlasy, ale tu centrální myšlenku, okolo níž se shlukují všechny symptomy.

To je v krátkosti metodika, jak se dostat k nalezení indikovaného léku pro pacienta. Samotný systém je postaven na různých úrovních. Zdroj samotného cizího hlasu může pocházet ze tří životních kvalit: ze zvířecí, rostlinné a minerální říše. Pro minerální říši je charakteristické to, že každý jeho projev připomíná krystal. Nejdůležitější otázkou pro takové nemocného bude stavba nebo rozpad vlastní struktury. Na to, že se jedná o minerál poukazují takové charakteristické výrazy jako: "jsem takový..", "mám tento problém...", "já za to můžu, v sobě hledám potíž...". Takže pacient vždy zpětně poukazuje na sebe, na svou strukturu a v ní existující deformace. Prakticky každou příčinu problémů hledá nebo najde sám v sobě. To, ke kterému minerálu dotyčný patří, se dá určit z prvků a solí periodické tabulky.

Základní myšlenkou rostlinné říše není struktura jako u minerálu, ale přecitlivělost a adaptace. Problém nemocného se nikdy nenachází uvnitř pacienta, ale ve vnějším světě. Odtud může přicházet z mnoha různých směrů. Pacient může být přecitlivělý na fronty, teplo, mlhu, může mít strach z blesků, může se špatně cítit v davu... Reakce pacienta vždy povede k nějakému přizpůsobení se k těmto vnějším vlivům, takže se snaží adaptovat, nikdy se neobrátí nepřátelsky vůči vnějšímu prostředí, vždy přijme to, že jsem takový a hotovo.

Ústředním tématem zvířecí říše je přežití a soutěživost. Lidé tohoto typu vždy najdou konkrétního nebo nějakého původce problémů mimo ně. Jejich typickým výrazem může být: "od té doby jsem nemocný, co mě manžel podvedl, on může za moji potíž". Pacient je vždy proti těmto zapříčiňujícím okolnostem nepřátelský, vždy je chce přemoci, porazit, chce je přežít, zvítězit nad nimi. Není tu slovo o adaptaci, chce tak přeformovat okolí, aby v něm dokázal žít a uskutečnit své představy. Shrnutím můžeme říct, že je úplně jedno, ke které říši patří daná potíž, v každém případě způsobuje deformaci osobnosti, protože nejde o lidskou vlastnost.

Druhou úrovní systému je to, jak hluboce zasahuje daný problém nemocného, jakým způsobem se postaví pacient ke své nemoci. To jsou úrovně, které v homeopatii nazýváme miasmaty. V době Hahnemanna byly známy jen tři miasmata, ale dnes už máme identifikováno deset miasmat nebo úrovní nemocí. Z deseti je nejpovrchnější akutní miasma, pro které je chatrakteristické, že pacient se cítí náhle zničehonic nemocným, potíž je velmi vážná, ale rychle ustoupí a po vymizení potíží je pacient znova celkem zdráv. Např. v případě pacienta se záchvaty paniky objevující se už v mládí, se pacient při záchvatech cítí velmi špatně, mezi záchvaty je bez příznaků. Z deseti úrovní se uprostřed nachází sykotické miasma, tu je už charakteristické, že problémy jsou soustavně přítomny, dotyčný přijímá to, že je nemocný a že nemá sílu proti nemoci bojovat. Odevzdá se jí, ale soustavně ji zatajuje před světem, v dané situaci překompenzací. Např. muž ve středním věku zakrývá impotenci tak, že bude neustále nadbíhat ženám, přitom se vždy vyhne situaci, kde by mohl selhat. V desaté nejhlubší úrovni je postižení chorobou tak velké, že se nemocný úplně poddá nemoci, čeká, co mu přinese a většinou i způsobí smrt. Je v úplně beznadějném stavu až do konce, např. u pacienta s rakovinou, kterého úplně ovládla nemoc a jen čeká, kdy skončí jeho utrpení, život.

Úrovně nemocí jsou důležité v tomto systému, protože svislé sloupce periodické tabulky, různých čeledí rostlinné nebo zvířecí říše se objevují na různých úrovních nemocí. Homeopatické léky připravené z různých léků stejné rostlinné čeledi se použijí v případech různých úrovní nemocí.

I v tomto systému se objevuje princip trojitosti jako v uspořádání světa, v tomhle systému je dalším aspektem role léčitele, nakolik je schopen se dostat do hloubky pacientovy duše, nakolik je schopen pochopit pacientův problém. Z úrovně tohoto pochopení vychází i předpis potence homeopatického léku pro pacienta. I tu je přesný postup, nemůže se stát, že vybereme potenci od boku. Systém je založen na tom, že úroveň pochopení případu má 7 různých úrovní, které nezáleží na pacientovi, ale na tom na jaké úrovni je léčitel schopen pochopit problém. Nejpovrchnější úrovní pochopení je to, když ví o nemocném, že má migrénu a na tuto migrénu mu předepíše lék v úplně nízké potenci. Nejhlubší úrovní porozumění problému bude to, když léčitel pozná cizí hlas, který zní z nemocného přes všechny příběhy a identifikuje tento hlas. Může pochopit v daném případě i to, proč dal otec pacientovi facku ve třech letech. V tomto případě musíme podat velmi vysokou potenci homeopatického léku.

Zdroj: http://remedium.hu/mantra_tanf.html

překlad © 2009 vilcakul.extra.hu