Znásilnění je jakákoli sexuální aktivita uskutečněná proti vůli ženy, muže, dítěte. Přestože je znásilnění trestným činem, je stále považováno za společenské stigma. Nejvíce pro ženu a její rodinu. Oběť je často mnohem více obviňována než útočník. Strach a stud oběti společně s nedůvěrou k různých institucím v mnoha případech vedou k tomu, že znásilnění zůstává neoznámeno. A potažmo úroveň kvality společenského klima lze mimo jiné posuzovat i z pohledu výskytu násilí ve společnosti.

§ 241 Znásilnění

(1) Kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohl. styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannost jiného, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let.
(2) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,
a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví, nebo
b) spáchá-li takový čin na ženě mladší než patnáct let.
(3) Odnětím svobody na deset až patnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.
Trestní zákon, Část druhá, Hlava osmá, Oddíl druhý

Dnes se mnohem víc zkoumá oběť než pachatel. Když to vezmeme mediálně, tak se často objeví ve sdělovacích prostředcích úvaha, zda si to žena nezavinila sama, zda si o to neřekla tím, že měla minisukni, velký dekolt, odhalený pupík, že se někde pohybovala sama.....
Jako by ženy neměly místo ve veřejném prostoru, jako by už to, že do něj vstoupí, bylo chybou. Na druhou stranu je faktem, že 80 % znásilněných žen pachatele zná, je to někdo z rodiny, kamarád, spolupracovník ze zaměstnání. Tím pádem je pak těžké situaci řešit, protože funguje kriminalizace oběti a ženy mají strach s obviněním vystoupit.
Tato společnost neměří mužům a ženám stejným metrem. Například sexuální aktivita u žen je vnímána a posuzována přísnějšíma očima. Máme tu klišé, že promiskuitní muž je kanec a sexuálně aktivní žena děvka.

Znásilnění jako takové je neoddiskutovatelný trestný čin. Problém je v tom, jaký podíl má žena a jaký muž. Na ženskou sexualitu se ještě pořád společnost dívá se stereotypním náhledem jinak než na sexualitu mužskou. Také u soudu se řeší nejen zavinění muže, ale i zavinění ženy.

Kolik je na světě kultur, a každá je sexuálně odlišná. V Africe chodí ženy do půl těla nahé, a přesto to není výzva k sexuálnímu aktu! Naše společnost ale má v takové situaci (polooblečené žena se samotným mužem či muži) tendenci něco vidět. A ještě jeden postřeh: neexistuje v žádné kultuře standardní sex takový, že by ženy něco zasouvaly do mužů.

„Kdyby všichni svůdci žen věděli, jak často byli sami svedeni, velice by je to překvapilo.“
J. Moreauová, herečka

„Každá žena následuje muže, kam sama chce.“
B. Streisandová, herečka a zpěvačka

„Ne“ je orální ochranný prostředek.
J. Vichersová, politička

V celé řadě oblastí vztahů mezi mužem a ženou je vždy, nastane-li nějaký problém, vinen muž. Zejména, pokud se muž ocitne s opilou dámou ve spodním prádle, navíc po večeru stráveném intimní koketérií, a žena si o půlnoci v bytě pána, jehož pozvání s úsměvem přijala, rozhodne, že k ničemu nedojde. A pokud si muž sex nevymůže, půjde o znásilnění.
Pokud jde o znásilnění muže, náš právní řád to již několik let rovněž uznává. Jde o znásilnění jiným mužem a to do úst nebo konečníku. Často se to děje ve věznicích. Ostatně sama jsem vyslechla pacienty, kteří se stali obětí znásilnění či sexuálního zneužití.
Možná by stálo za to také uvést, že ke znásilnění může dojít i mezi manželi (tedy právně jak bylo řečeno manžel může být stíhán za znásilnění manželky), což si někteří drsňáci nepřipouštějí řka: "Jaký znásilnění? Vždyť je to moje manželka!". Omyl!

Případ ze života:
Darja, 23 let, mi vyprávěla: „Při nočním běhání jsem byla přepadena v parku dvěma mladíky, kteří mne chtěli znásilnit. Na mé volání o pomoc přiběhl starší muž se psem, který oba násilníky odehnal. Když jsem mu chtěla poděkovat za pomoc, sám se na mne vrhl a znásilnil mne. Nikomu jsem o tom neřekla, snažila jsem se s tím vyrovnat sama. Bohužel od té doby nemohu žít sexuálním životem. Mám psychické zábrany a nedůvěru k mužům. Mám velký strach.....

Podle průzkumu se každá druhá žena! setká ve svém životě se sexuálním obtěžováním nebo znásilněním. Následky jsou si velice podobné: hluboké trauma, pocit vlastní bezcennosti a viny, studu a špíny, bolesti, hnusu, ponížení. Nemohoucnost a nechuť s někým intimnosti sdílet. Tento pocit se stále opakuje, vzniká pocit jakéhosi prokletí, fatálnosti. Je pak velmi těžké někomu uvěřit a navázat normální sexuální vztah.

Postava násilníka – na první pohled je viditelná jen jeho mocná surová maska. Pod ní se může skrývat někdo velmi slabý, až slabošský. Někdo, kdo byl kdysi ponižován, zesměšňován, možná i bit a týrán. V dětství si pak vybudoval něco, čemu říkáme životní scénář, který zní: „Dostanu to, ať to stojí, co to stojí.“ Nebo: „Já ti ukážu!“ V podstatě se násilník bojí, aby nebyla prohlédnuta jeho pravá tvář – slabost. Nemůžeme se pak divit, že na své oběti trestá to, co sám v sobě tak nenávidí – nemohoucnost, slabost, ponižování atd.

Postava oběti – může mít jako dítě podobný osud. Nedostatek lásky, péče, pozornosti rodičů, pochopení a tolerance, bezpečí. Může také vyrůst v bytost, která se velice podceňuje, může mít pocit viny, může sama se sebou zacházet tak, jak s ní bylo zacházeno v dětství. Oběti někdy samy vejdou opakovaně do situace, která se jim pak stane osudnou. Například pozvou někoho do bytu, vsednou někomu do auta.....Jejich životní scénář může být „oběť“ - já jsem vším vina.

A pokud se setkají oba protagonisté ve stejný čas na stejném místě, mohou naplnit svoje scénáře.Každý chodíme světem jako vysílač. Vysíláme to, jak sami sebe pojímáme, jak si sami sebe ceníme. Když sami sebe zraňujeme, býváme pak zraňováni. Když sami sebou pohrdáme, býváme opovrhováni. Když se cítíme jako oběť, stáváme se jí. Když sami sebe milujeme, býváme milováni.

Každý příběh násilníka a oběti je individuální a potřebuje individuální péči. Je nanejvýš smysluplné přetnout onen bludný kruh a odmítnout v něm pokračovat – vyhledat odborníka (krizová centra, Bílý kruh bezpečí, linky důvěry, psychologa, psychiatra, homeopata.....), který vám pomůže a podpoří vaši cestu správným směrem.

Homeopatické léky, které se používají při zneužití, ponížení, sexuálním útoku nebo šoku z něj, traumatech a znásilnění (podáváme většinou v potenci CH 30):
Traumata: Arn., Bellis.
Šok: Acon.
Ponížení: Puls., Sep., Nux-v.
Ponížení, se vztekem a urážkami: Cham., Coll., Staph.
Sexuální zneužívání: Lac-c., Staph.
Poranění dělohy: Arn., Bellis., Calen., Hyper., Rhus-t., Staph.
Pohmoždění ženského genitálu, rozlámaný pocit v pánevních kostech: Aesc., Arn., Bell-p., Lappa-a., Tril.
Bolesti dělohy: Agar., Cimic., Cocc-i., Lach., Puls., Sep.
Bolest pochvy, píchavá, vystřelující, drásavá: Apis., Cimic., Cimx., Coll., Kreos., Rhus-t., Sabb., Sep.
Bolest pochvy, tepavá: Bell.
Bolest pochvy, tlak: Bell., Calc., Chima., Cinnb., Ferr-i., Stann.
Pálení a horkost pochvy, po souloži: Lyc., Lyss.
Soulož bolestivá: Apis., Arg-n., Bell., Berb., Ferr., Kreos., Lyc., Lyss., Plat., Sep., Staph., Thuj.
Krvácení po souloži: Arg-n., Kreos., Nit-ac., Sep.
Mdloba během soulože: Murx., Orig., Plat.
Nenávist k mužům: Bar-c., Ign., Lyc., Phos.
Nenávist k ženám: Puls.
Posttraumatický stres: Acon., Ars., Calc-c., Caust., Lyc., Phos., Puls., Psor., Rhus-t., Sulph.

Na závěr:
Současná právní úprava, která nepřipouští znásilnění muže ženou (v jejich obvyklých sexuálních rolích) mi připadá jaksi nesmyslná. Především násilí se týká naší vůle a ta nemá vždy přímou souvislost s pocity. Kdyby každý dal na pocity, byli bychom všichni alkoholiky nebo narkomany, protože alkoholické a drogové opojení je rozhodně příjemné. Zásadně ani libé pocity ze znásilnění krásnou ženou nemohou zastřít fakt, že šlo o znásilnění a případná argumentace typu „bylo vám to příjemné, tak jaképak znásilnění“ je zcela lichá. Případné znásilnění muže mužem (nebo ženou v mužské roli), je také nutné připustit zcela samozřejmě.
Problémem dnešní kategorizace na „normální, násilníky a devianty“ je to, že po většinu historie bylo pro lidstvo násilí v sexualitě zcela běžnou normou, nebo dokonce jedinou cestou, jak uplatnit svůj genetický potenciál. Jinak řečeno násilnické geny v jistém smyslu převažují v každém z nás, protože v minulosti to byli právě násilníci, kteří se rozplozovali úspěšněji. Je to a ještě dlouho bude kulturní nadstavba - výchova, postoj společnosti, které umožňují lidem se k sobě i v sexualitě chovat „lidsky“. Kromě toho v sexualitě (pro některé z nás) hraje aktivní agresivita i její „přijímání“ dost podstatnou roli, opět jako jasné dědictví z minulosti.
Nechci násilníky a devianty nějak obhajovat, ale musíme si uvědomit podstatu problému: všechno kolem „normální sexuality“ je kulturní nadstavba. Stanovení věku, od kterého je sexuální styk „beztrestný“, přes definici incestu nebo zneužívání vlastních i svěřených dětí a mladistvých, postoj k homosexualitě a bisexualitě, posouzení „míry únosného násilí v sexu“ až po zařazení sexuální osvěty do standardů vzdělávání. Ne náhodou jsou, jak případy sexuálního násilí, tak i společenská izolace obětí, statisticky častější u skupin obyvatelstva s nižším vzděláním.
Všechno je výsledkem společenského postoje, názoru, řekněme a normy. Agrese v sexu se lze perspektivně i „geneticky“ zbavit jedině tak, že společnost jako atributy (i sexuální) atkraktivnosti postaví jiné „hodnoty“ než zjevné libido, horu svalů nebo majetek (který s agresivitou také přímo souvisí). Individualistická společnost dneška agresivitu podporuje. A i kdyby zastánci dnešního spotřebního způsobu života sebevíc chtěli konkrétně v sexu násilí omezit, agresivní podstata splečenských vztahů „individuí“ vede kulturně zpět – k toleranci násilí i v sexu jako analogii a důsledku tolerance násilí a nespravedlnosti ve všech ostatních oblastech lidského soužití, ve společnosti jako celku.