Homeopatie,alternativní medicína,homeopatická léčba,homeopatické léky

Tomáš Garigue Masaryk: Sebevražda
Publikováno: Středa, 19.03. 2008 - 21:23:59
Téma: Filozofie nemoci


Masarykovo dílo "Sebevražda", které nahlíží na tento jev lidského konání v plné hloubce touhy porozumět a poznat nejen důsledky, ale hledat a nalézt příčinu, nám jasně ukazuje, že s omezením na poznatky vědy, medicíny a statistiky nelze tuto příčinu hledat. Příčinu jež leží mnohem hlouběji v nitru lidské duše, v úrovni citu, myšlenek a idejí hledejme nástrojem k tomu povolaným, filozofickým pohledem, jak nám ukazuje právě T.G.Masaryk. Vidíme jasně, že Masarykův filozofický pohled, pramenící z jeho vnitřní touhy po poznání pravdy, dívající se na vše přísně, věcně a zároveň s uznáním všeho lidského.

V tomto díle nalézáme všechny aspekty přímo i nepřímo související s lidskými pohnutkami ukončit svůj život sebevraždou. Tento jev, starý jak lidstvo samo nalézáme ve všech lidských kulturách po celé zemi. Masaryk nám však jasně ukazuje, jak vážně se dotýká právě naší zdánlivě vyspělé společnosti. Souvisí to jasně a přímo s oblastí sociálního prostředí člověka, s hospodářskými a politickými poměry v nichž člověk žije, s jeho zdravotním stavem, s jeho vzděláním a inteligencí, mravní a náboženskou výchovou.

Zde se již přímo dotýkáme filozofického hledání pravdy a příčiny tohoto jevu. Podíváme li se pozorně do všech souvislostí výše zmíněných, poznáváme stále jasněji, že sociální, politické a hospodářské poměry v nichž člověk žije nejsou příčinou sebevražd, ale "jenom" faktorem ovlivňujícím naše rozhodování a činy v dobré či zlém. Odpověď nám na to Masaryk dává jasnou a až neuvěřitelně jednoduchou, jeden člověk, který svůj životní úděl neunese a spáchá sebevraždu a ve stejných nebo často v mnohem těžších podmínkách jiný člověk zvládá svůj nelehký životní úděl.

Podívejme se tedy na aspekty, které jsou v otázce sebevraždy potřebné k poznání motivace a příčiny. V první řadě musíme vzít na zřetel působení přírody a to jak v poměru zemském, tak vesmírném. Je zcela pochopitelné, že počasí, teplota, vlhkost a suchost vzduchu určitého zeměpisného pásma spolu se vzhledem krajiny a zemědělsko lesnickou uživatelností půdy působí na člověka. Zřejmý je rozdíl mezi teplými zeměpisnými šířkami, kde lze mnohem snaze dosáhnout obživy, oděvu i obydlí a celý způsob života je příjemnější a přívětivější, tudíž přirozeně snižující sebevražednost a mezi kraji severnějších a chladnějších zeměpisných šířek, kde veškeré přírodní podmínky činí život náročnější a těžší. Do toho samozřejmě patří oba extrémy počasí a to jak přílišné horko, tak velká zima, kdy oba kladou na člověka velké nároky, dráždí lidskou psychiku a dávají nám možnost podlehnout sebevražedným myšlenkám. Nemálo víme i o působení kosmických vlivů, jež působí na rozhodování i jednání člověka, ale naše schopnosti je vnímat, měřit a stanovit jejich účinnost nám dávají povinnost je zatím brát pouze na zřetel.

Dalším aspektem, který je důležitý pro stabilitu lidského pozitivního myšlení, je samo lidské tělesné zdraví. Chorobnost jasně ovlivňuje naše myšlení a v případě velmi bolestivých a dlouhotrvajících zdravotních potížích mnohdy vede k dobrovolnému ukončení života s vidinou vysvobození z utrpení. Je jasné, že různí lidé snášejí tělesnou i duševní bolest jinak. Všeobecně stále více vnímáme, že se úmrtnost pokrokem medicíny zmenšuje, ale na druhé straně lidská populace působení medicíny slábne, lidé tělesné i duševní utrpení pociťují silněji a rozmnožili se nemoci nervové soustavy. Zde také stojí tolik diskutovaná otázka eutanázie.

Je také zřejmé, že otázka pohlaví hraje v sebevražednosti svou roli. Motivace sebevraždy je u žen jiná než u mužů. Měkčí a citovější povaha chrání slabou ženu před omrzelostí životní spíše než hrubšího a silnějšího muže. Výčitky svědomí, stud, vášeň, nešťastná láska a žárlivost působí na ženskou mysl silněji než na mužskou. Proto se také žena dopouští častěji než muž sebevraždy následkem duševního onemocnění. Žena je také mravnější a nábožnější než muž, a proto přes svou slabost spíše nalezne oporu než silnější muž. Muž, který je hnán ctižádostí, rozčilujícím pěstěním politiky, více nesoucí břímě hmotného zajištění rodiny, je proto více drcen bídou, chudobou a špatnými majetkovými poměry své rodiny než žena.

Z hlediska všeobecných společenských poměrů víme, že sebevraždami trpí zpravidla jenom dospělí lidé. Procenta se liší u různých národností, ale společným prvkem je přelidněnost přinášející větší složitost a vzájemnou závislost, tím usilovnější boj o život a větší prožívání propasti mezi různými společenskými vrstvami. Tato hustota obyvatelstva tedy přirozeně vytváří jako nežádoucí efekt také vyšší výskyt sebevražedných ukončení života. Velmi důležitý je také život rodinný a manželský. Zde ovšem také narážíme na ony filozoficko duchovní hranice, neboť se jasně prokázalo, že pouze manželství vzniklé z opravdové citové náklonnosti, chránící a upevňující tuto náklonnost v němž je společný život obou partnerů rozumný a mravný má ochranný charakter ve vztahu k sebevražedným sklonům. Je jasné jak důležité je taková manželství zakládat a žít. Správné působení a výchova v rodině je taktéž ideální prevencí proti náklonnosti k sebevraždě. Je až bolestivé vidíme-li, jaký vliv má nepřítomnost pravého rodinného zázemí na nemanželské děti vyrůstající s omezenou fyzickou, rozumovou a mravní péčí. Tito nešťastníci vykazují poměrně značnou zločinnost a také značné množství sebevražd a jsou také ve značné míře náchylnější k duševním chorobám.

Zrovna tak neveselým činitelem podporujícím sebevražednost je militarismus. Vojsko vykazuje ve všech zemích větší sebevražednost než civilní obyvatelstvo. Vojenská služba a její nároky, odloučení od domova a od přirozeného prostředí, stesk, strach z trestu a ze smrti, ale i zabíjení a mrzačení v boji samém trýzní duši vojáka a žene jí do náruče sebevraždy. Ale hlavní příčinou je onen "vojenský duch" hledící jen na zevnějšek, ne na vnitřní ryzost povahy. Ctižádost a poslušnost jsou jedinými ctnostmi, žádají a rozšiřují se především vědomosti, ale ne mravní hodnoty. Tam, kde je utrpení, bolest a zabíjení ať již jakkoliv omlouváno a označováno za nezbytné či dokonce potřebné není žádné místo pro udržení základních morálních zásad vyplývajících z vědomí citu, svědomí, nábožnosti a desatera přikázání.

Nouze, bída, chudoba, ale v protikladu stejně nadbytek a bohatství mají velmi důležitý vliv na hodnocení smyslu života a smrti vlastní rukou. Pokud člověk nemůže z jakýchkoliv důvodů uspokojit své životní potřeby ztrácí pro něj život cenu, stává se nespokojeným a nešťastným a v konečném důsledku hledá dobrovolně smrt. Nezáleží ovšem pouze na touze uspokojit své potřeby, ale mnohem více na měřítku, jež se přikládá na prostředky k uspokojení životních potřeb. Potřeba sama není správným měřítkem, ale hodnota kterou náš rozum a náš mravní cit věcem připisuje. Na jedné straně bezohledná nouze, bída a chudoba neumožňující uspokojení nevyhnutelných potřeb k zachování lidského života způsobuje chřadnutí životní síly se silným sklonem k sebevražednosti. Bída tedy disponuje a determinuje často k sebevraždě. Na druhé straně však neuspokojení potřeb pramenících pouze z touhy po blahobytu a pohodlí snadno způsobuje, že bohatý a vše mající člověk propadne omrzelosti, až znechucenosti životem. Také závist u chudých a strach o mnohdy nečestně nabytý majetek bohatých, vedou k duševnímu neštěstí obou vrstev lidské společnosti. Jakou váhu mají hospodářské a majetkové poměry ukazuje velmi jasně jejich téměř třetinový podíl v příčině sebevražd.

Dosud jsme probírali všechny příčiny sebevražednosti ze všech aspektů kromě poměrů duševní vzdělanosti, tedy rozumového, mravního a náboženského vzdělání, světového názoru a osobní ideje vůbec. Poznali jsme, že předchozí aspekty a jejich poznání nestačí k náležitému vysvětlení jevu sebevraždy, neboť vlastní příčina tohoto záhadného jevu je obsažena právě v poměrech vzdělanosti duševní. Každé svobodné jednání vyplývá z povahy člověka a je tím charakterističtější, čím je důležitější pro jednotlivce, ale nemůže být důležitějšího rozhodování než rozhodnutí o vlastním bytí či nebytí. Z toho je jasně patrné, že sebevražda zvláštním způsobem vyplývá z celé povahy člověka, z jeho celého světového a životního názoru, z jeho úsudku o hodnotě vlastního i lidského života pro vesmír a především i pro lidstvo samo. Toto rozhodnutí je ve své podstatě lidským soudem o našem světě. Jak hrozně toto rozhodnutí zní pomyslíme-li na hromadné sebevraždy naší doby. Nejvyšší příčinou sebevraždy je tedy vždy neštěstí, které se postiženému člověku zdá být tak veliké, že již nechce dále nést úděl lidského života. Velikosti i pravost tohoto neštěstí není skutečnou mírou příčiny. Toto neštěstí bez ohledu na velikost, vymyšlenost nebo skutečnost pramení pouze z rozumové a mravní povahy daného člověka. Mnohdy žasneme jak nepatrné neštěstí, ztráty, bolesti nebo zklamání mohou vézt nejen k nedorozumění mezi lidmi, ale mnohdy i k sebevraždě. Ne tedy bez příčiny se zdá zdravému lidskému rozumu sebevražda nepochopitelná a svým způsobem hrozná, neboť skutečně normální a rozumný člověk se jí nedopustí. Každý zdravý světový a životní názor přiznává životu vysokou cenu a snaží se jej zachovat. Jest tedy naší úlohou prozkoumat takovýto světový a životní názor a vyšetřit, čím to je, že přes všechny pokroky na každém poli praktického života se lidstvo necítí šťastnějším.

Další významnou odpovědí v hledání skutečné příčiny sebevražednosti je poznání, že vyšší rozumové vzdělání nepřivádí snáze k sebevraždě samo o sobě, ale to, že je většinou pouze polovzděláním neharmonickým a nejednotným, vzděláním, které nemá pro lidský život ani zdaleka tolik vlivu a smyslu kolik by mělo mít. Vtom je ona osudová chyba, neboť se učíme příliš mnoho pro školu a neučíme se dosti pro život samý. Z toho vyplývá skutečnost, že sebevražednost ve všech "vzdělaných" zemích roste, ačkoli se všude vzdělání lidu a vyučování zlepšuje. V těch zemích a u těch národů, kde je toto nemetodické, neorganické a nepraktické polovzdělávání je sebevražednost největší. Vědění, jehož není možno užít, vede člověka k pošetilému hloubání, vytváří neukojitelné potřeby, odnímá skutečnou chuť k užitečné práci a vede mnohdy k omrzelosti životem. To je způsobeno mimo jiné tím, že se společensky hledí spíše na vysvědčení a tituly než na skutečné a prakticky zužitkovatelné vědění. Je zřejmé, že tam kde se škola a život rozcházejí nejvíce, tedy tam, kde je polovzdělání ve špatném smyslu nejrozšířenější bude hrozba sebevražedných ukončení života největší. Paralelní vztah mezi vzděláním a sebevraždou je zvláště patrný v tom, že v obojím předčí městské obyvatelstvo nad venkovské a mužské pohlaví nad ženské a také povolání předpokládající vyšší rozumové vzdělání, dodávají více sebevražd. Z tohoto všeho je nadmíru jasné jak důležitou roli pro lidský život a budoucnost hraje opravdové vzdělávání, vzdělávání ne plné teorií a učených názorů, ale vzdělávání stojící pevně na základech přírodních vesmírných zákonů, na životní i historické praxi, čerpající plně z života poznání.

Mravní vzdělání je na stupnici příčinnosti tím stupněm nejvyšším. Člověk nemá přece jenom rozum, má též vůli, cit a svědomí, což je v poznávání příčin našich činů potřeba brát vždy na zřetel. Motivy sebevraždy jsou převážně nemravné. Ušlechtilejší a lepší pohnutky jako nešťastná láska, zármutek a bolest pro jiné, zvláště pro ztrátu nejbližšího člověka a také lítost i stud vyskytují se jako motivy sebevražd velmi zřídka. Oproti tomu neřesti, láska k penězům a jakékoliv nemravné a nemorální pohnutky lidské mysli působí jako mnohem účinnější motivace. Pochopíme-li správně Masarykův význam nemravnosti, pak jsou sebevrazi kromě vzácných vyjímek nemravní. Nemravní v tom slova smyslu, že ač nemravnost může mít mnoho významů a sebevrah sám může být lepší povahy nežli mnohý člověk, který zůstává na živu, vždy ten člověk, který se pro sebevražedné ukončení svého pozemského života rozhodne, dává tímto činem najevo svou vlastní mravní slabost a nepevnost, neboť determinující příčiny sebevražd jsou ve velké většině případů tak nepatrné a bezvýznamné, že stěží dokážeme pochopit, kde se bere tak silný účinek u tak malých příčin. Ten se ukrývá právě v té nemravnosti sebevrahů, která spočívá ve jejich podivné beznadějnosti a zoufalosti, nedostatku důvěry a přesvědčení o neexistenci zlepšení vlastního, ale i společenského osudu. Také žel v nedostatku vůle a síly na tomto zlepšení dobrovolně spolupracovat neočekávaje chválu a uznání, jejichž absence vede opět u takto smýšlejícího člověka jen ke zklamání. To je ono, když já se tak snažil a oni nevděční nic. V tom není směr ani správná cesta životem, vždyť k porovnání ke každému kdo se pro svůj životní úděl rozhodl k sebevraždě nalezneme bez obtíží tisíce jiných lidí, kteří tatáž a mnohdy ještě větší neštěstí snášejí a překonávají. To je tedy ona nemravnost sebevrahů. Jak známe z lidových přísloví, co tě nezabije, to tě posílí.

Velmi zarážející je také fakt, že většina sebevražd se děje v afektu, ve zkratovém myšlenkovém jednání bez jasné rozvahy. Ačkoliv se mnohý sebevrah myšlenkami na svou dobrovolnou smrt zabýval dlouho před ní a vše plánoval a připravoval, snadno svou chuť k sebevraždě ztratí jakmile se sebevražda nezdaří. Často pak usilovně spolupracuje se svými zachránci na návratu ke zdraví a záchraně svého vlastního života. Jak směšné, ale i smutné zároveň. Pravých hodnot si většinou vážíme až v okamžiku, kdy je ztrácíme nebo jsme je již nenávratně ztratili. Také alkoholismus, který je tak mnohdy přímou příčinou sebevražednosti není vlastně nic jiného, než sebevražda popřením štěstí, neboť pijáctví jakožto náboženství materialismu, kdy člověk je tím co jí a pije, a pak věří také v to co pije, tedy v alkohol - smrt. Neboť alkohol v takové míře pití je jenom dobrovolným podáváním ruky ruce smrti. Také nemravný strach ze zodpovědnosti z následků vlastních rozhodnutí a skutků vede mnohdy jedince spolu s řadou jiných možných příčin k sebevražedným myšlenkám. Chápeme již tedy, že sebevražda ve světle poznání všech vlivů, motivací a příčin je vlastní sebevrahovou sebeobžalobou, jeho přiznáním se ke spoluvině na veliké kolektivní vině lidské společnosti.

Tímto jsme pevně stanuli v poznání, že veškerá polovičatost ať již rozumová či mravní je největší a primární příčinou dnešní omrzelosti životem. Tato polovičatost přináší lidstvu velmi nesprávné měřítko pozemského štěstí a smyslu lidského života. Ano, smysl lidského pozemského života. Kde se vyučuje? Na kterém stupni školní docházky? Učíme se vůbec proč jsme tady, proč máme desatero, k čemu je svědomí? To jsou nejdůležitější otázky lidského bytí, otázky jimiž se právě Masaryk tak vážně zaobírá. Jsou to totiž otázky lidské nábožnosti, tedy ne otázky náboženství nebo církve, ale otázky konkrétního a vlastního vztahu lidského jednotlivce k Bohu. Neboť právě tato nábožnost, vždy ryze a čistě osobní, dává člověku víru, jež je pevným přesvědčením, víru v ideje větší než-li vše lidské a pozemské. Víru jež je nadějí, nadějí, která umírá poslední. A poslední znamená až po všem ostatním, matematicky poslední je konec všech věcí, takže naděje věčná, naděje světová. Neboť lidstvo dnes více nežli dříve potřebuje duchovní vedení k pravdě, dobru a krásnu. Tímto vůdcem může však být jen taková síla, která naplní nejvnitřnější hlubiny lidské duše a tím je právě náboženství. Ne náboženství plné prázdných dogmat žádající slepou víru, ale náboženství jež činí člověka za každých okolností života veselým, jež svou ryzí vírou poskytuje přesvědčení, které nepoutá člověka jen k nebi, ale zároveň i pevně k zemi a životu samému. Náboženství se prostě nedá nikdy učit, náboženství se musí žít. Žíti pro něj a v něm, ne o něm pouze mluviti. To je Masarykův prvotní požadavek na ozdravění lidského ducha. Neboť přes všechny sociální, společenské a majetkové životní poměry člověka není nic důležitějšího než náboženství. Náboženství které dává poznat naše nitro, nutí přemýšlet o smyslu a ceně lidského života a to jak vlastního, tak i cizího. S takovýmto náboženstvím nežijeme již pak naivně a slepě ze dne na den, ale jsou naše myšlenky i činy vedeny skutečně vzdělaným světovým názorem. Na základě pravých mravních zásad hledejme i dnes onen mocný a silný vliv určující naše skutky.

Naše pečlivé hledání příčinných aspektů sebevražd ukazuje, že nezdravá sebevražednost dnešní doby je způsobována rostoucí nenábožností lidstva. U přírodních národů, které nebyly ještě pokřiveny výdobytky naší "vyspělé kultury" je sebevražda pojmem téměř neznámým. Je to dáno jednak jejich primitivnosti a jednoduchostí životního stylu, ale také silným poutem k přírodě, což se v otázce sebevraždy projevuje silným pudem sebezáchovy. Co on by získal smrtí. V jeho pojetí života a světa nic. I ve starých kulturách všude nalézáme, že čím více se začala jejich lidská společnost polovzdělávat a propadat materialistickému uvažování a neznabožnému životu, tím více rostla sebevražednost takové kultury. Vezměme jenom v potaz prvopočáteční sílu rozšíření se panství římského národa po celém tehdejším světě, národa povahou zbožného a uctivého k bohům, který byl tímto mravně přísný a silný. Když potom v pozdějších dobách římské republiky tato nábožnost vymizela vlivem přijímání náboženských kultů cizích kultur z římských provincií ve vedoucí vzdělané třídě, došlo ke zhroucení římského impéria. Právě toto smíšení téměř všech náboženství světa té doby znamenalo ztrátu ryzosti a čistoty původního římského náboženství. Nic nemohlo zachránit toto impérium, ani rozsáhlá filozofie ani vysoká kultura, neboť ztráta nábožnosti znamená pád.

Po těchto zhroucených kulturách králů a císařů přichází něco na věky nového, křesťanství. Křesťanství jehož základem je vznešený a čistý monoteizmus, víra v jediného Boha Stvořitele, v Boha nejen svatého a spravedlivého, ale Boha milujícího. Tato víra pramenící z čistého křesťanství dává nám lidem ve všech společenských poměrech a životních okolnostech oporu, naději, útěchu a sílu. Myšlenka vyšší Boží autority jíž se člověk v plné čistotě víry a přesvědčení pokorně odevzdá, nedává v žádném ohledu sebevražedným myšlenkám zelenou. Velká váha odpovědnosti za naše rozhodnutí a činy a víra v posmrtný život činí křesťansky smýšlejícího člověka mnohem jistějšího v úvahách o hodnotě a významu lidského života. Tento ušlechtilý teizmus mravouky lásky má živý základní a úhelný kámen v prostřednictví Syna božího v Ježíši Kristu. V Synu božím, v Ježíši Kristu, jež své učení a kázání přímo převáděl v život, neboť on sám své nejvyšší mravní náboženské zásady denně žil. Je pravým vzorem a ideálem pro každého člověka na tomto světě, vzorem jehož život sám neumožňuje ani jedinou myšlenku zaobírající se smrtí, vyjma jemu tak podobného obětování se pro druhé. To však v žádném případě není sebevražda. Je snad sebevraždou smrt vojáka, který se v boji vrhne dobrovolně vstříc smrtící palbě, aby svým tělem kryl zraněného přítele, civilistu či dokonce ženu nebo dítě? Taktéž hasič, policista či kterýkoliv statečný člověk, který nasadí nebo obětuje svůj vlastní život za pomoc a záchranu jiného člověka nebo i zvířete. Zde je ono miluj bližního svého jako sebe samého nade vším. Je to něco čím jsme v čistotě povahy jiní. Právě následování života Kristova, který byl životem pravdy v nejvyšší prostotě a dokonalé čistotě, všechno co vyplývalo z jeho nitra bylo naprosto pravdivé, krásné a dobré. On svým učením varující před umělostí, rétorikou a nepotřebnou učeností, dávající nám všechno vědění jasně a přesně, je na jedné straně nejlaskavější a nejpokornější a na straně druhé právě z této své podstaty tak rozhodný, energický a silný. Kristus, který nakonec právě lidskou rukou trpí nejpotupnější smrt a umírá pro své přesvědčení, je tím nejlepším příkladem a vzorem jak máme my lidé skutečně žít. Vzorem navěky. Právě tímto Kristovým osobním vzorem se křesťanství stalo vlastním učením pro život ne smrt. Křesťanství navrátilo tehdejší upadající lidstvo k životu a stejnou šanci nabízí v nezměněné podobě i dnes. Je pouze vinou církve samé, že svou touhou po neomezené moci, vládě, majetku a bohatství spoutala mysl svých vlastních stoupenců a věřících. Neomezená moc papeže a církve samé vrcholící středověkou inkvizicí dostává lidstvo opět do slepé uličky a rodí se neodvratně protiváha pramenící z touhy po původních hodnotách Ježíšova křesťanství, rodí se protestantismus. S neustálým pokrokem vědy, rozšiřujícím se poznáním v nových humanistických směrech umocněných vynálezem knihtisku došlo samozřejmě i k reformnímu hnutí na poli nábožensko-mravním. Z přirozenosti morálního úpadku církve vzniká všeobecná snaha po reformaci, a to i v řadách vlastních církevních hodnostářů. Zdravým ryzím základem protestantství je nábožensko-mravní individualismus. Písmo Svaté, Ježíš Kristus se svým učení je neomylným vůdcem pravého křesťana, ne církev, ne papež. Tím se každému křesťanu zároveň dostává nové zásady, zásady svobodného bádání, která poskytuje věřícímu možnost zdokonalování a pokroku, neboť žádný člověk není schopen poznat, pochopit a přijmout pravdu najednou. Je to cesta jak kráčet za pravdou jistě a pevně s láskou a citem v srdci, s láskou k životu samému, s láskou jak nás učil a sám žil Ježíš Kristus.

Z tohoto poznání pramení také, že řešením této sebevražedné destrukce lidstva je především tělesné a mravní ozdravění lidstva a enviromentálně používání poznatků moderní vědy pro naše zdravé a správné působení lidstva na zemi. Řešení není ani v rukou politiků nebo ekonomů, není v novém štěpení církve na další a další nové odnože přinášející zaručeně pravé učení. Nikdo z nich neodstraní sebelepší hospodářskou nebo církevní reformou dnešní pesimismus pramenící z nenábožnosti. Ač se tyto myšlenky jeví jako kacířské a zdánlivě nemoderní a nevědecké, přece pramení jak z hlouby svědomí a citu lidské duše, tak z naší vlastní historie, kde jsme všichni svědky jak římské impérium, které bylo v době Kristově v podobně nešťastných poměrech jako naše současná společnost a stejně jako dnes se i tehdy šířila sebevražednost, lidé byli nespokojeni,a nešťastni. Kdo tenkrát vykoupil a spasil lidstvo, kdo jim ukázal cestu? Ten kdo ji zrovna tak dnes ukazuje i nám. Kristus, ne politik, ne národohospodář či ekonom. Kristus sám v té tehdy tak politicky a hospodářsky bouřlivé době stojí poklidně a pevně vzdálen vší politiky a svým živým příkladem je vzorem pro všechny a vzorem věčným. Svým učením požaduje zdokonalování povah každého jednotlivce sama v sobě pro lepšího sebe a pro lepší lidstvo, požaduje prohloubení náboženského citu, chce, aby se lidé stali dobrými, neboť ví, že jenom tak dosáhnou pravého štěstí a trvalé spokojenosti své duše. Kristovo učení je-li opravdově pochopeno a žito, je nejdokonalejší soustavou, která může šířit světem klid a blaženost nejrychleji, nejúčinněji, nejjistěji a nejvšeobecněji. Vyvstává-li otázka co poměry sociální, hospodářské a majetkové, je má odpověď přímá a jednoduchá, byť idealistická. Mluvíme-li o křesťanském způsobu života, tak míníme život takový v srdcích všech lidí. Kde touto cestou budou kráčet i politici a vůdcové národů svých, tam nebude místo pro neuspokojivé sociální a hospodářské podmínky, neboť láska k bližnímu svému nenechává prostor lhostejnosti a nezájmu o osudy našich spolubližních. I my nalezneme uspokojení svým duším, staneme-li se křesťansky dobrými. Nečekejme co učiní druzí, ale pracujme sami s veškerou vůlí a sebevýchovou na svém lepším zítřku.

Robert Morávek, RSHom robertmoravek@volny.cz





Tento článek si můžete přečíst na webu Homeopatie,alternativní medicína,homeopatická léčba,homeopatické léky
http://vilcakul.extra.hu

Tento článek najdete na adrese:
http://vilcakul.extra.hu/modules.php?name=News&file=article&sid=143