Homeopatie,alternativní medicína,homeopatická léčba,homeopatické léky

Dále se přesuneme ke dvoum lékům, které nejsou v seznamu pod hlavičkou "rozhořčení" v Kentově Repertoriu. Bylo to nicméně přehlédnutí soudě podle počtu rozhořčených pacientů, kterým Kent ulevoval a léčil je.
První je Natrium muriaticum, které Kent z nevyzpytatelných důvodů cituje pouze jako " rozhořčení během těhotenství".
Přesto Staphisagrie a Natrium muriaticum jsou nejbližší sourozenci: v tomto, jako i v dalších emocionálních způsobech, je první z nich jako mladší sestra. Oba tyto typy lidí mají delikátní smysl : pro čest a jsou připraveni se obětovat, což je nutí potlačovat svůj rostoucí hněv a vyvyšovat se nad ty, kteří jim ubližují. "Jsem dalek toho, abych se choval mstivě, choval hořkost, zášť nebo zlobu !" je typické ujištění těchto dvou typů i když si libují v urážkách, ublížení, pokoření a uvnitř v hloubi vřou. Oba utvrzuje v mučednictví přesvědčení, že byli vybráni Osudem pro svou schopnost odolat. To vysvětluje jejich odpor k soucitu ("útěcha zhoršuje": Kent), což zpochybňuje jejich sílu odolat. (připomínáme si, že Pulsatilla a Phosphorus hledají soucit, zatímco Staphisagrie a Natrium muriaticum hledají především uznání své ušlechtilosti). Jejich potlačení hněvu nebo jiné instinktivní agresivní reakce ("Je tady pro mě určité poučení, lekce, kterou se mám naučit; možná si to zasloužím !")

- krátce stoicismus; jen zdánlivá rezignace na povrchu a tiché pobouření a následný obraz "churavění z reservované nelibosti" (Hering) je příznačné pro oba typy.
Oba jsou často navenek reservovaní: jejich reakční mechanismy na nějaké ublížení a frustraci jsou blokovány; oba nechtějí obtěžovat druhé svými problémy ("velká vnitřní úzkost -ale nic o tom neříká": Hahnemann); a i když by mohli v sobě obsesivně chovat bolestivé vzpomínky na nějakou minulou nepříjemnost, kdy byli rozzlobeni, s přídatnými vzpomínkami na mstu, a ani jeden z nich není schopen konfrontovat člověka, který ho napadá (v přímém kontrastu k Arsenicu, které se za sebe dovede mimořádně dobře brát), nebo dokonce adekvátně vyjádřit svůj hněv -zda je to z malé sebeúcty (má sám o sobě představu jako o "ubohém červovi"). Pocit resignace s otázkou "k čemu to je dobré", nebo strach, že konfrontace by popustila stavidla jeho dlouho potlačovanému hněvu a tak by zničil poslední zbytky jeho důstojnosti. U obou "smutek, který u nejnevinnějších věcí očekává s obavami nejhorší následky a neschopnost se zklidnit" (Hahnemann); posléze přejdou do rozhořčení, které má potom formu neefektivního užírání se a dumání nad svým neštěstím.

Ba co více: jejich velkomyslnost,která nejenom vyvolává ponížené přijímání , ale dokonce oba tyto typy ponouká aby pomáhali těm, kteří jim ublížili, čili tato velkomyslnost přirozeně povzbuzuje ještě hlubší odpor a vede k většímu trápení. Jaký má smysl se obětovat a být ušlechtilý když to nikdo neuzná ani neocení. Frustrovaná ušlechtilost spočívající v poníženosti, kterou si ten člověk sám zvolí, se posléze stává ponižováním (zrovna tak jako tato dvě slova mají společný kořen, tak tyto dva mentální stavy odděluje jenom velká tenká čára) a po té, jak bylo zmíněno dříve, k násilnému rozhořčení: "z ušlechtilé a dlouho trpící osoby jsem se stal přímo monstrem na rozhořčení!"
Lék Staphisagrie ale více než Natrium muriaticum povzbuzuje pacienta k akci: rozluč přátelství, klidně konfrontuj toho, kdo tě napadá, nastol ukončení něčeho nebo změnu -zkrátka jedním slovem, vynoř se z emocionální paralyzy tichého pobouření nebo potlačovaného hněvu a dělej NĚCO !!(aniž bys onemocněl jako ,následek toho potlačovaného hněvu). Natrium muriaticum spíše tíhne k tomu, že vyvolává změnu v postoji.
Staphisagrie jako Natrium muriticum se obvykle rozhněvá při bezpráví a nepravosti, neřestnosti, nebo při porušení nějakého ideálu. Lék je často předepisován svědomitému dítěti nebo adolescentovi, který byl neprávem kritizován nějakou autoritou; stejně tak je vhodný pro ty spravedlivé, kteří odmítají přijmout možnost, že lidé se dovedou chovat nečestně, umí dobrovolně zranit nebo lhát druhým a přesto vesele pokračují nepotrestáni, aniž by dokonce dali najevo lítost nad svými přestupky nebo zločiny. Dokonce dospělý projevuje podobnou skepsi.
spíše, než by se vyrovnal s těmito životními fakty a snažil se nad ně povznést, brání se tomu vědomí a jeho krevní tlak stoupá (oba léky jsou účinné při hypertensi). To vede k ukřivděnému "jak mě mohou něco takového udělat, jak se opovažují jednat s takovou dobrou osobou jako jsem já tak špatně" a posléze ho to vede k nepřiměřenému hněvu nad tím, že tolika osobám, které intrikují a starají se jen o sebe', jsou nečestné a manipulující, se daří zatímco on, čestný člověk, který si zaslouží úctu a obdiv - je ponechán nešťastný a zneuznaný, aby udělal všechnu těžkou práci a pokoušel se napravit zlo světa.

Začínající homeopaté se někdy poddají této slabosti. Po letech praxe a před tím, než chytí druhý dech, únava, skleslost netrpělivost dojít k lepším výsledkům a frustrace, že k tomu nedochází, způsobují, že ztrácejí odvahu. Simultánně se začínají rozhořčovat nad prosperitou a profesionálním uznáním jejich alopatických kolegů a lamentu,jí, že jejich vlastní přednosti jsou zneuznány. "Tak tady jsem" říkají "lopotím se dlouhé hodiny obtížnou a namáhavou prací při hledání similima. Dávám svůj čas, talent, a dokonce celý svůj život homeopatii, každý den musím poslouchat a absorbovat problémy tolika pacientů, den za dnem, a co dostanu za odměnu. Platem je almužna a nemám žádné profesionální uznání. Jenom málo pacientů je vděčných, většina však je čím dál, tím náročnější. Vždyť si zasloužím medajli jenom za to, kolik zvládnu telefonních hovorů. Nejsem si jist, jak dlouho to ještě vydržím. Musí existovat jednodušší způsob jak si vydělat na živobytí ! Stěžují si a stěžují.
Zřejmou odpovědí na tyto stížnosti je pragmatické : "Pokud vás netěší homeopatická praxe, nedělejte ji. Máte doktorát a můžete dělat něco jednoduššího nebo výnosnějšího; nikdo vás nenutí setrvávat v homeopatii."
"To je pravda, ale mě se líbí praktikovat homeopatii, jenom" nechápu, proč ostatní, kteří nemocným prospívají méně, vydělávají více a mají veškeré uznání, zatímco já se můžu strhat ..."

"To není váš problém -v současné době. Nechte počítání nějaké vyšší moci a dělejte jen to, co vás těší a co je podle vás správné.. Homeopatie, snad jako jiné ctnosti, musí být odměnou sama o sobě !" , V takovýchto případech často Staphisagrie poskytne skleslému lékaři novou odvahu a odhodlání" znovu se pustit do této obtížné, ale duševně vděčné práce.
Avšak pokud pacient pokračuje v zlostném mumlání, "Hmmm, nóóó, já jen doufám, že někdo tam nahoře ví, co dělá. Soudě podle stavu věcí ve světě, si někdy 'říkám, jestli on opravdu..."
a pokračuje touto notou, čili tento člověk bude pravděpodobně potřebovat Natrium muriaticum, lék, jehož rozhořčení má existenciální rozměr,který je Staphisagrii cizí.
V souvislosti s tímto: vyvstává často otázka, zda Natrium muriaticum je, či není arogantní. Není jednoduché na ní odpovědět, protože na rozdíl od Arsenica, Nux vomica, Lycopodia a Platiny má Natrium muriaticum jen malou osobní aroganci.
Ačkoliv je kritický, necítí svůj charakter nebo svou osobu hodnotnější než charakter a, osobu ostatních; ve skutečnosti se sám příliš často cítí podřízeně. Pociťuje ale sublimovanou aroganci jako by byl tváří v tvář Bohu. Jeho vlastní rána je tak hluboká a vidí Svět tak ponurý a plný bolesti a bezpráví, že ho nemůže přijmout takový, jaký je. On, Natrium muriaticum, by odvedl mnohem lepší práci, kdyby se měl zúčastnit Stvoření. Takže se nepoměřuje s ' ostatními smrtelníky; jeho arogance je spíše zápas mezi jeho porozuměním a karmickými zákony vesmíru. To vysvětluje, proč jeho chronické pobouření je tak obtížné překonat. Vidí, jak člověk. jedná proti Bohu a protože vidí, že svět nejeví žádné známky pokání, tak aby nezůstal navždy "cizincem ve své vlastni zemi" rozhodným způsobem se snaží .napravit svět (a někomu se to může zdát arogantní)*.

- *(Odkaz pod čarou: takové' pocity a myšlenky nejsou vymezeny jen pro Natrium muriaticum. Téměř každý jev určitém období choval a ony inspirovaly mnoho dobrých děl. Ale pokud ochromují výkon a produktivitu, nebo když dobře indikovaný lék nepomůže, tak potencovaná sul muže přinést výsledky.)

Staphisagrie nevnímá hned své rozhořčení v oblasti sociální a. existenciální, ale zůstává zasažena víc osobně.
Extremním příkladem z beletrie je slečna Wadeová" V Dickensově Malé Dorittce, ranné literární studiikoncentrované neurosy hluboce nemocné mentality.
Slečna Wadová je přesvědčena, že nikdy nemůže být mil.ována a mučí se imaginárními urážkami; je tvrdošíjně rozhodnuta se hněvat na svůj životní úděl a v jednání svých dobrodinců vidí zamítnutí a ponižování, to vidí dokonce i v motivaci dobrého člověka, který si ji chce vzít za ženu. Následuje několik úryvků z .autobiografické kapitoly " nazvané "Historie samotrýznitelky" ; které popisují rozhořčení této úctyhodné mladé ženy.
Svou zpověď počíná arogantním: "Mám smůlu, že nejsem hlupák; od nejútlejšího věku jsem vždy postřehla všechno, o čem si lidé kolem mne mysleli, že přede mnou zatajili; kdybych se byla dala pravidelně šálit, místo toho , abych rozeznávala pravdu, mohla jsem si žit stejně pokojně jako většina hlupáků."

Dále dává najevo potřebu cítit se ponížená.

"Muselo mně být asi tak 12 roku, ,když jsem si začala všímat, jak zarytě se ty dívky ke mně chovají povýšeně. Říkali mně, že jsem sirotek - mezi námi další sirotek nebyl. A já jsem si všimla (zde byla první výhoda toho, že nejsem hlupák),že mně konejšily pomocí urážlivého soucitu a s pocitem nadřazenosti. V tomto objevu jsem se nijak neukvapovala, neučinila jsem ho najednou, často jsem ty dívky vystavovala zkoušce. Když se mi někdy povedlo vyprovokovat k hádce některou z nich, vždy přišla během jedné nebo dvou hodin a začala se udobřovat. Zkoušela jsem je znovu a znovu a nikdy se nestalo, aby počkaly, až se přijdu usmiřovat já. Vždy mě ve své marnivosti a blahosklonnosti odpouštěly.

Tento postoj se mění v pokřivenou hrdost

"Matka, která mně vychovávala byla mladá a krásná. Od začátku se ke mně chovala s okázalým jemnocitem. Nelibost, kterou to ve mně vzbuzovalo, jsem si nechával.a pro sebe, ale velmi dobře jsem v tom poznávala její způsob, jakým hýčkala své vědomí, že je mou paní a že by se mohla k služebné osobě chovat i jinak, kdyby si to zamanula.
Říkám, že j sem tu nelibost nedávala najevo , ale svou odmítavostí jsem jí ukazovala, že jí rozumím. Když mne nutila, abych si vzala vino, pila jsem vodu.. Jestliže bylo u stolu nabízeno nějaké jídlo, vždy mi je poslala, ale já jsem je vždy odmítla a jedla jsem jídlo , do - kterého ostatní neměli" chuť .Tato zklamání, která jsem působila její blahosklonné přízni byla ostrou odvetou a budila Ve mně pocit nezávislosti."

Až do momentu , kdy konečně její hluboká neurosa kulminuje v perversním a dobrovolném odmítnutí počestného muže, kterého miluje.. ..
"Milovala jsem ho seděla jsem v jeho přítomnosti a vzpomínala na všechny ty ústrky a příkoři a uvažovala jsem ne.mám -li okamžitě prchnout z domu a už ho nespatřit (což brzy udělá), ale i přesto jsem ho milovala.

Ačkoliv typ povýšeného rozhořčení slečny Wadové přichází - ze zázemí Sepie / Natrium muriaticum představuje spíše mentalitu Staphisagrie. – Má silný smysl pro to, že byla ublížena a ponížena; více než pouze negativní zyyk Sepie se snižovat ("nejsem dost dobrá ...nikdo mně nemůže mít rád.:." atd..); Natrium muriaticum není nevděčné a bude reagovat na laskavost třeba i zpryu nedobrovolně) přestože je přesvědčeno,. že lidé o něm nesmýšlejí dobře. Rovněž se snaží překonat své chronické rozhořčení dobrými skutky, zatímco .nesmiřitelná Staphisagrie se pravděpodobně v tom bude neproduktivně plácat.

Pokroucené emoce Staphisagrie a nesmířené trýznění nás přivádějí k Lachesis, druhému léku, který spadá pod "rozhořčení" v Kentově Repertoriu.'
U obou léků se často setkáváme s vášnivými záchvaty rozhořčeni plynoucími ze sexuálního ponížení a z poraněné cti. Aura projektovaná Staphysagrií do nešťastné lásky nevypadá zcela jako ztráta identity Ignacie (."já bez něj nemůžu existovat") nebo jako Orfeus bloudící světem a volající po své ztracené Eurydice, nevěda kam se obrátit nebo jak bez ni přežit; staphisagrie není ani "Malou mořskou vilou " Natria muriatica z Andersenovy pohádky ... která si dobrovolně nechá vyříznout jazyk(neschopnost Natria muriatica vyjádřit se v lásce) a strpí bolest jako by jí řezaly nože každým krokem, který udělá (neomylný talent tohoto.typu se vystavovat zraněni), aby se stala lidskou bytostí a tak se přiblížila -v konečné fázi k nezískatelnému -člověku, jehož miluje. Aura Staphisagrie je spíš aurou ublíženého a inzultovaného jedince.
Ani peklo nemá takový vztek a zlost jako žena; typu Lachesis nebo Staphisagrie, kterými někdo pohrdá. Oba léky projevují jak žárlivost, tak podezíravost (Kent), ačkoliv to silněji vidíme u Lachesis.

Kdybychom citovali již dva uvedené autory, tak rozzlobená „hrdá žena“ pozdních románů Dostojevského – Nastasja Filipova v Idiotovi, Lizaveta Nikolajevna v Běsech a Kateřina Ivanovna v Bratrech Karamazových – všechno mučené duše, které jsou zmítány mezi extrémy něhy a pomstychtivosti, zřeknutí se sama sebe a majetnictvím, které přes „největší nenávist vyšlehávající každou chvílí“ (Běsi), by neváhali obětovat se pro muže, kterého zároveň milují – Rose Dartellová v Davidu Copperfieldovi, jejíž ponižující závislost a servilní postavení v cizí domácnosti (vnucená submisivita) a zmařená láska ke Steeforthovi ji pohánějí k podivným manýrům (a pomstychtivému jednání). To jsou všechno typické postavy Lachesis/Staphisagrie.
U obou typů může romantická (a i jiná) forma rozhořčení nabýt obsesivní formy, která je manifestována verbální smyslností. Nemajíc žádný jiný ventil, než se „vymluvit ze svých zranění“, vášnivě a nadšeně konverzují a omílají tu samou věc znovu a znovu. Když to nemohou dělat tváří v tvář člověku, tak žhaví telefonní linky bezpočtem dlouhých hovorů a při každém tom opakování jejich rozhořčení roste. Vypracovávají a přežvykují všechny ty příčiny, důvody a vytrvale zkoumají všechny varianty následků nějakého konkrétního ublížení a tomuto předmětu věnují tak mnoho intelektuální energie jako vynaložil Bach na svých 39 Goldbergových variacích až do té doby, než Malström jejich emocí verbálně zpracuje vše a vytřídí vše až do nejmenší mrtě.
Nicméně mezi těmito dvěma typy je určitý rozdíl. Zatímco Lachesis se může ze svého rozhořčení vypovídat, neopustí dané téma. Verbalizace je pro ně kreativním procesem, stejně tak procesem katarze a nutně nemá žádné přirozené limity. Nicméně Staphisagrie nemá emocionální energii Lachesis a i kdyžpobouření může momentálně zmírnit její bolest, později se unaví opakováním té samé historie. Stává se to pro ni břemenem a dokonce se sama jako břemeno cítí (Lachesis ne). V podstatě její inhibovanější povaha hledá jiný způsob uvolnění; kdyby to bylo možné, najala by si městského vyvolávače, aby její utrpení vybubnoval do celého světa rozmáchlým veřejným oznámením a pak by to nechala být.
Tento styl Staphisagrie byl bezesporu podnětem pro mnoho tragických děl romantické beletrie.

Druhý typ pobouření, společný oběma lékům (rovněž Natriu muriaticu) je „všetečný“ („rozčiluje se nad věcmi, které nejsou jeho starostí“ – Hahnemann), ale Lachesis se rozrušuje více nad sexuálními manýry mládeže, světovým úpadkem a iminentním a nevyhnutelným kolapsem civilizace, zatímco Staphisagrie se rozzlobí z principu; hlavně nad osudem nějakého přítele s nímž je špatně zacházeno jeho kolegy, nebo rodinného člena, za něhož se (možná mylně) cítí zodpovědna. Ačkoliv tak, jako Causticum nebo Nux vomica, by mohla cítit soucit s hladovějícími národy zemí třetího světa, nerozruší se nad tím tak, jako Lachesis a Natrium muriaticum, u nichž to spíše můžeme čekat.

Navíc Lachesis, i když je hluboce pobouřená, vypadá často, jako by se jí to osobně nedotklo. Jako by prošla nějakým očistným procesem a povznesla toto subjektivní rozhořčení na úroveň čistě intelektuální, etickou nebo morální. Samozřejmě, její pobouření je původně založeno na nějaké osobní zkušenosti, ale odmítá se svými emocemi krušit a staví na nich určitou neosobní strukturu. Naopak rozhořčení Staphisagrie může mít morální dimensi, ale není schopna ji sublimovat v tom samém rozsahu. Může se o to pokusit, ale jak už bylo zmíněno dříve, téměř vždy zůstává viditelně osobně zasažena.

Tuto kapitolu uzavíráme případem převážně "Lachesis" pacientky, jejíž život naplněný událostmi a pobouřením v průběhu několika let si vyžádal léčbu každým z těchto pěti výše zmíněnými léky a byl završen Staphisagrií.
Byla to inteligentní, intelektuálně tvořící, téměř čtyřicetiletá universitní profesorka historie a spisovatelka, která přišla k homeopatovi s jarními alergiemi, chronicky zablokovanou sinusitidou a sklonem k vypadávání vlasů na malých omezených plochách (alopetie areata}. Významný mentální příznak bylo její rozhořčení na stav žen v akademii. Ačkoliv s ní samotnou bylo dobře zacházeno a dostala se na vysoké místo ve své profesi, měla oprávněné důvody k pobouření (v proslulé právnické škole s 60 profesory, z nichž pouze jedna nebo dvě byly ženy).
Dávka Lachesis 5 M jí pomohla dramaticky od těch alergií, odblokovala sinusitis, aby mohla vysmrkávat hustý, zelený, hnilobně odporně páchnoucí hlen ("antediluviální" -jak to sama nazývala} ale neovlivnilo to její alopetii.
V té době se jí začalo rozpadat manželství; stále více se zlobila na svého manžela. Nikdy nebyl jejím sociálním ani intelektuálním partnerem a teď se stala zuřivě netolerantní vůči jeho pomalosti, sobectví, necitlivosti a rozčilovala jí představa, že se zahazuje s člověkem, který je na nižší úrovni než ona. Dostala Arsenicum 10 M a na nějakou dobu se postoj vůči manželovi zlepšil a vlasy jí zase na místech velikosti mince začaly , narůstat.. Tento lék jí v průběhu let pomáhal léčit alopetii, kdykoliv se objevila. Brzy na to se romanticky zamilovala do studenta, který mohl být vzhledem ke svému věku jejím synem (typické pro Lachesis}. Když jí posléze vyměnil za ženu svého věku, s níž chodil simultánně, její hysterický smutek a rozhořčení, že byla podvedena, si vyžádal Ignatii.
Milostná pletka uspíšila rozvod již tak otřeseného manželství. Stal se z toho hořký a prodlužovaný zápas, ve kterém byla zastupována nekompetentními právníky bez skrupulí. Po vyrovnání sporu sestrvala v protahovaných právních potyčkách se svým bývalým manželem ohledně alimentů. Ačkoliv poplatky jejím právníkům vysoce převýšily hubené finanční částky, které z něj mohla dostat, už jen z principu a aby si udržovala obvyklé ušlechtilé pobouření ("za všechny rozvedené a svobodné matky země !") opakovaně ho vlekla zpátky k soudu. Natrium muriaticum, se svými vysoce don quichotskými zásadami, bylo lékem, který jí pomohl v tomto zkušebním období.
Mezitím zakotvila v uspokojivém vztahu s (opět) poněkud mladším mužem. Teď, ve svých 40 letech, začala trpět premenstruačními potížemi, které začínaly vždy týden před nástupem menstruace. Propukala v nekontrolované a nedůstojné výbuchy proti svému nevinnému druhovi, celou noc ho nutila být vzhůru, nespravedlivě ho obviňovala, že ji nemiluje dostatečně.
Zdála se zkrátka rozhodnuta, podmiňovat jejich dobrý vztah („já vím, že jednám provokativně a přivolávám psychologické nebezpečí, ale já jednoduše nemohu přestat i když to je destruktivní"). Lékem se stala opět Lachesis 5 M. O dva týdny později se její premenstruační manie dramaticky zlepšila, ale na jejích pažích a tváři se objevila vyrážka, nesnesitelně svědící, rudě planoucí a zohyzďující. Zde pomohlo Natrium muriaticum, ale předmenstruační návaly vzteku se vrátily; tentokrát byla předepsána Lachesis v nižší potenci (30 CH). Měla ten samý prospěšný efekt v mentální sféře, ale ještě tragičtější následky na její kůži -vyrážka byla mnohem horší. Zjevně byly zasaženy příliš hluboké psychické roviny během tohoto stadia citlivosti. Bylo znovu použito Natrium muriaticum, aby potlačilo znovu zuřící příznaky vyrážky, stejně tak jako i setrvalé rozhořčení na jejího bývalého manžela (a jeji právníky).
Nicméně protahovaná právní jednání jí neustále uváděla do vysoce podrážděného a nervósního stavu; její příležitostné migrény s nauseou a neschopností zvracet; a sporadická nespavost obvykle po 3. hodině ráno, si vyžádaly Nux vomica 200 CH v pravidelných intervalech. Tento lék, podaný včas, jí umožnil reagovat na Lachesis bez nějakého vyjímečného zhoršení (viz. oddíl "očistné prostředky" v kapitole Nux vomica).
zatímco její právní oddyssea pokračovala -teď se to týkalo dozoru nad dítětem - její rozhořčení nad pomstychtivým chováním jejího bývalého manžela si začalo vybírat daň v nejchoulostivější oblasti: v její schopnosti uvažovat a psát.
Vybrala si semestr volna, ale její opakované přehrávání právních bitev vycucávalo její emocionální energii a podstatnou část jejích příjmu. A zabraňovaly jí aby si uspořádávala vlastní myšlenky a soustředila se na své vědecké dílo, které chtěla napsat. Kdysi bývala schopna napsat knihu za pár měsíců, při čemž pracovala ve dne v noci. Teď pouze zuřivě uklízela kuchyň, svůj pracovní stůl a zásuvky místo toho. A navíc se jí vrátila alopetie.

Toto vše volalo po Arsenicu, které jí umožnilo se lépe soustředit na svou vědeckou práci. Pak jednoho dne uprostřed pokračujícího soudního jednání její bývalý manžel neočekávaně zemřel na infarkt. Paradoxně jí to neosvobodilo emocionálně, ani se z toho neradovala, ale jenom to v ní podnítilo další rozhořčení a ještě hlubší dojem, že byla zneužívána a vykořisťována v průběhu let. Místo toho, aby byla vděčná za své osvobození, rozhořčovala se s ještě větší obsesí než dříve, že svým předčasným odchodem unikl její pomstě. Ted se s ním už vůbec nemohla usmířit pro bolest, kterou jí způsobil a každé vlákno v jejím těle se chvělo touto frustrací. A navíc zanechal nejasnou poslední vůli, která vedla k právním komplikacím týkajících se dědictví dítěte. A ještě k tomu všemu ho začala vidět ve svém pokoji, když byla ráno napůl probuzena, jak na ní vyčítavě zírá a obviňuje ji z jejich nevyřešených manželských problémů.
Zde byla zcela čistě a nefalšovaně rozhořčená: žádná historie Ignatie nebo tiché smutnění, nic z existenciálních rozměrů, nebo don quichotských principů Natria muriatica, žádné morální ohledy Lachesis ani Arsinikovo pokrytectví nebo morální nadřazenost, nic z povýšené iritability Nux vomica -jednoduše čisté osobní bouřlivé rozhořčení, které i když byl manžel mrtvý a odešel z jejího života, tak pokračovalo v tom strašení a zastrašování.
Evidentně byl čas nasadit Staphisagrii. Po té, co ji dostala, přestaly jeho návštěvy a přestalo zastrašování zesnulým manželem a ačkoliv byla Lachesis, stále občas pociťovala "v ústech chuť: jedu, který on vyvolal" a její rozhořčení bylo podstatně rozptýleno. Pravděpodobně i on, ten nebohý muž, byl osvobozen od jejího svazujícího hněvu, mohl odhodit zlobu a zraněnou pýchu, která ho ještě vázala k tomuto světu a odejít bez překážek na jinou úroveň existence.
Staphisagrie v angličtině známá "stračka" nebo "všivec", byla používána v minulosti jako dávidlo nebo purgativum (očistný), ale v homeopatickém léku byla její purgativní činnost rozšířena na prospěšné působení jak na duši tak na ducha.
Když rozhořčení trpícího jedince - jak tiché, tak otevřené - (zakořeněné v citlivé pýše; a ušlechtilá odhodlanost obklíčená ponížením, nějakou trapnou situací, pokořením a snižováním) se staly příliš těžké na to, aby je určitá osoba mohla unést, potenciovaná stračka, častěji, než jakýkoliv jiný lék, poslouží jako podpůrná látka nebo "hůl". (To je slovní hříčka -'stave' je hůl, 'stavesacre' je všivec)

Závěr
Na otázku, zda tato poslední pacientka mohla potřebovat Staphisagrii dlouho před tím, než jí byla předepsána, nemůžeme dát jednoznačnou odpověď. A ten samý problém se často vyskytuje u nosod. Kent poněkud dvojznačně udává (Aforismus): "Pár léků si může podobných natolik, že něco vyléčí, ale bude vždy existovat jen jedno simillimum," toto similimum je ideál o který se každý lékař snaží.*

*(Odkaz pod čarou: možná lepši formulování této myšlenky by bylo "pár léků může být podobných v tom, že pomohou, ale pouze simillimum vyléčí".

Nicméně když pracujeme s živým materiálem, je realita často méně úhledná než teorie a musíme dělat rozhodnutí jako: na jaké úrovni se má předepisovat lék určitému pacientovi - na akutní, chronické nebo myasmatické.
Účinnost prvních a následných předpisů ve výše zmíněném případě souvisí s tím, že většina jedinců má příliš mnoho tváří na to, aby byli léčeni pokaždé jedním lékem. Ačkoliv jenom pár pacientů může být "čistý" typ a během života odpovídají jednomu konstitučnímu léku ("jejich simillimum"), nehledě na to, co je trápí, bolí (kromě nehod, poranění a akutních chorob). Příliš mnoho faktorů ovlivňuje tento základní typ. Jsou to faktory dědičnosti chorob, etnického původu, povolání, emocionálního stresu a traumatu ze životního prostředí; toto všechno zanechává otisk a komplikuje základní konstituční obraz.
Komplex symptomů pacienta nemusí pokrýt jen jeden. lék, od několika léků můžeme očekávat stejně dobré výsledky v léčení nebo pravé simillimum nemuselo být ještě odhaleno - ale lékař se může spokojit s částečným simile, které dosáhne jenom částečného vyléčení.*

*(Odkaz pod čarou: Hahnemann hovoří o 'těchto věcech v Organonu v oddíle 162 až 172, 177 až 184. Například: "Protože pořád existuje omezený počet léků, jejichž čisté efekty jsou přesně známy, stává se někdy, že jenom některé ze symptomů nemoci, která se léčí, můžeme nalézt v seznamu symptomů léku, který byl dosud nejvhodnější. Takovýto méně perfektní lék při potírání choroby musí být použit při nedostatku lepšího".

Proud života jednoho člověka je někdy široký a klidný a někdy úzký a bouřlivý, neustále je ovlivňován přítoky, které se do něj vlévají. Jen zřídka kdy pokryje jeden lék totalitu všech symptomů po celou dobu. Když se dítě projevuje silně jako Calcarea carbonica, tak jak roste, jeho příznaky se mění - jinak by byl svět zalidněn samými Calcareami. Žena v domácnosti typu Sepie nebyla vždy nutně Sepií - a zbaví se obrazu Sepie, když její děti vyrostou a opustí rodný dům. Pacient, který se očištuje z přílišného "velkého žití" bude potřebovat Nux vomica; možná po tuto jedinou dobu svého života. Lidé, kteří potřebují Natrium muriaticum jsou často v přechodném období jejich emocionálního a intelektuálního rozvoje a posléze začnou vykazovat známky jiného konstitučního typu. Uvědomování si věcí, konflikty a pochyby, typické pro ženu typu Lachesis často vyplouvají na povrch ve středním věku,; zatímco skryté úzkosti týkající se víry a existence u mužů typu Sulphur se mohou objevovat pouze v pozdním věku.
Proud teče dál, rozšiřuje se nebo zužuje, prohlubuje nebo změlčuje. I krajina se mění, stejně jako život ryb a rostlin, voda sama, stejně jako profil dna se liší u ústí řeky a u jejího pramene. Lékař, který předepisuje lék, musí být stále na pozoru a všímat si pacientových proměnlivých potřeb a tato přizpůsobivost tvoří část krásy a síly homeopatie. Skutečně, model pacientova dotazníku, odvozování symptomu, nutí lékaře při preskripci léku, aby si uvědomoval změny a bral je v potaz. Pouze tímto způsobem může předepisovat na základě individualisace a v přísném souladu s Hahnemannovým fundamentálním heslem: "je to komplexnost symptomů“, vnější dojem, který vyjadřuje vnitřní essenci nemoci, to jest narušení životní síly, která musí být hlavním, dokonce jediným zdrojem, podle kterého nám nemoc dovoluje nalézt potřebný lék; je to jediný zdroj, který může ovlivnit vhodný výběr" (Organon, díl 7).

Přeloženo z:
Catherine R. Coulterová: Portraits of Homoeopathic Remedies,1986

Přeložil a uspořádal:
PhDr. Čermáková, MUDr. Pudil, červenec 1995