Vracela jsem se z Německa, z Drážďan. Přejížděla jsem do Dubí, města v celé republice proslaveného jako největší semeniště prostituce, obchodu s drogami a rasovou nenávistí k minoritám. Smrákalo se, blížil se večer. Cesta byla dlouhá, úmorná. Byla jsem unavená, ospalá a hladová. Dostala jsem chuť na pravé české kafe a dobrou večeři, než zajedu k příbuzným, přespím u nich a podívám se do okresu mého rodiště.

„Co to máš na stehně za flek?!!“, zeptal se mne manžel ráno, když jsem vyšla ze sprchy. „Jaký?“, zeptala jsem se opatrně. Nastavil mi zrcadlo a já se podívala: na zadní straně stehna byla červená skvrna velikosti dezertního talířku, ostře ohraničená, s bílou tečkou uprostřed. Klíště!!!
Bydlíme u lesa, každoročně objevím několik klíšťat přisátých na svém těle i na těle rodiny a domácích zvířat. Před lety jsme se nechali všichni proti klíšťové encefalitidě očkovat, tak jsem takové banalitě nepřikládala žádnou váhu. Nic takového se mi stát přece nemůže!!!

M. Twain: „Člověk udělá hodně, aby ho milovali, a všechno, aby mu záviděli.“

Závist, žárlivost a nenávist patří k negativním emocím člověka. Každý z nás určitě v životě závist zažil a zažívá. Provází nás od nejútlejšího dětství. Je to de facto touha po něčem, co nemáme a chceme to tak hodně, že jsme schopni nedosažitelnou věc nebo člověka pohanět, odsoudit a zdiskreditovat, abychom si zdůvodnili, proč „to“ nemáme nebo nemůžeme mít. Někdy jsme i schopni překročit pravidla slušného chování, abychom předmětu své touhy dosáhli.

„Lidi netrápí ani tak věci samy o sobě jako spíše způsoby, jak tyto věci vidí a o těchto věcech sami uvažují.“
Římský císař a filozof Marcus Aurelius Antonius (121 n. l. - 180 n. l.)

Jak jednat s člověkem, který se trápí tím, že „zhřešil“.
Termín VINA je dnes všem lidem obecně srozumitelný. Nejvíce se používá v soudní a právní praxi. S termínem HŘÍCH je tomu jinak – často tento termín slýcháme u lidí v depresi, ale většinou ve zkresleném významu.

Deprese je jednou z nejrozšířenějších nemocí na naší planetě. Každý člověk by měl v životě depresi v různé formě osobně zažít, popřípadě být svědkem toho, když jí trpí někdo mu blízký. Člověk v depresi prožívá řadu nepříjemných pocitů. Cítí se opuštěný, smutný, vyčerpaný, unavený, nespokojený, nešťastný....Zdá se mu, že mu lidé kolem něj nerozumějí. A tito lidé se zase na něho dívají jako na člověka ke všemu lhostejného, nespolečenského, často naříkavého, stěžujícího si, nemluvu nebo netečného ke všemu a všem.

Přiběhla sousedka: „Naše Rena (černobílý dalmatin, věk 6 let) má falešnou březost. Byla jsem už čtyřikrát u veterináře, zaplatila tisíce za léky a vše zůstává při starém. Neexistuje něco homeopatického na její problémy?“

Můj švagr nejdříve koná, pak myslí. Je to typický pacient Nux vomica. Jeho mottem je: „Všechno a hned, včera bylo pozdě.“ Protože je plný motorického neklidu, přemýšlí až za pochodu, a protože se jeho myšlenky toulají někde po hvězdách, hledá švagrová každý den stejné věci: klíče, mobil, doklady k autu.... Je to jako zlý sen. Vymysleli všechno možné: háčky v předsíni, vyhrazené místo odkladu, polička pod zrcadlem.... Vše zbytečné. Klíče najdou v lednici, mobil v mrazáku, doklady v obchodě, kde včera nakupoval. Ještě, že je švagrová tak systematická, vrací se zpátky pamětí a trasou, kterou ten den urazil a většinou ztracené věci nalézá, ale na úplně nepochopitelných místech.

Moje ekonomka (42 let) je pilná jako včelička. Stále se něčím intenzivně zabývá, je velmi vitální a silná. O sobě ostatním říká, že „plní úkoly“. Já bych řekla, že je workaholik. Na mentální i emocionální úrovni je vcelku zdravá. Často je ale podrážděná z maličkostí. Když se dostane náš kolektiv nebo její rodina do potíží či obtíží nebo je v ohrožení, pak se ukáže její agresivita a vystrčí „žihadlo“. Kontroluje celý podnik, rodinu, okolí. Často projevuje žárlivost – jako včela hájí svůj úl.

Volala mi dcera: „Maminko, prosím tě, nepodívala by ses na mou kamarádku, je už 3 měsíce nemocná, má strašné bolesti páteře, nemůže chodit, stěžuje si na depresi, je hodně unavená, hubená jak lunt, introvert, pořád sama, nikoho nemá, brečí a brečí...“ Dala mi na ni telefonní číslo, já jí zavolala, domluvili jsme si schůzku a já byla zvědavá, co se z ní vyklube a kde je zakopaný pes.

Kupovala jsem laboratorní sklo v lékárně, s lékárnicí prohodila pár slov o životě a o homeopatii. U vedlejšího pultu stál pán středního věku, nahrbený, skleslý, bez elánu, bez jiskry, unavený, bez chuti do života. Vycházím z lékárny a pán na mne čekal: „Dobrý den, nezlobte se, že jsem poslouchal Váš rozhovor s lékárnicí. Slyšel jsem, že se zabýváte homeopatií a já bych s Vámi potřeboval nutně mluvit.“