Kočkovití (Felidae) jsou čeledí řádu šelem. Z celého řádu se právě oni nejvíce drží masožravého způsobu života. Za nejbližší příbuzné koček se považují asijští linsangové rodu Prionodon dříve řazení k cibetkám (Viverrinae). První kočky se objevily během eocénu, tedy přibližně před 40 miliony let. Mezi nejznámější kočky patří bezpochyby kočka domácí, jejíž soužití s člověkem je známé již 4 000 až 7 000 let. Divocí příbuzní kočky domácí stále žijí v Africe a západní Asii, ale poničené životní prostředí značně omezilo plochy jejich výskytu.

Mechorosty jsou primitivní vyšší rostliny, které ještě nemají vytvořená pravá vodivá pletiva. Jejich těla mají charakter stélky, která je buď rozlišená na rhizoidy, kauloid a fyloidy, nebo je lupenitá (známe i přechody mezi oběma formami). Na systematické zařazení a vnitřní členění mechorostů existuje mnoho odlišných názorů, v minulosti byly považovány za jediné oddělení Bryophyta. Dnes převažuje názor, že se skupina (nadoddělení) mechorostů rozpadá na tři oddělení: hlevíky, játrovky a mechy.

Hřebíčkovec šabrejový (Syzygium cumini) je vzrůstný a dlouhověký strom rostoucí v tropech a subtropech, který se pěstuje hlavně pro své nevelké, ale chutné a zdravé plody. Je jedním z posvátných stromů hinduismu, je zasvěcen Krišnovi a byl vysazován v blízkosti jejich chrámů, na mnohá nová území se tak dostal s šířením hinduismu.

Syn.: Cucumis argyi H. Lév., Cucumis intermedius M. Roem., Momordica chinensis Spreng., Momordica elegans Salisb., Momordica indica L., Momordica muricata Willd.
Česká jména: momordyka (Hájek 1562), momordika papara (Presl 1846)
Čeleď: Cucurbitaceae Juss. – tykvovité

Hořká okurka, latinsky Momordica charantia, někdy také je označována prostě jako momordika. Momordica latinsky znamená štiplavý nebo kousavý. To docela dobře vystihuje ostře hořkou chuť dužniny plodů. V Anglii ji označují jako “Bitter Apple”, hořké jablko. Její arabský název znamená v přepisu “smrt rostlin”, protože rostliny v jejím okolí hynou. Můžeme ji najít v Indii a dalších státech jižní a jihovýchodní Asie a dokonce až v Číně.

Parcha saflorovitá (Rhaponticum carthamoides) je mohutná asijská léčivá rostlina, která svým vzhledem připomíná bodlák, ale je bez ostnů. Celá rostlina má léčivé vlastnosti a v lidové medicíně jižní Sibiře se používá již po staletí, její tonizující i léčebné účinky jsou hodnoceny jako podobné ženšenu. Je to endemit pocházející z jižní Sibiře (pohoří Altaj a Sajany) a přilehlého východního Kazachstánu a severního Mongolska. Roste tam na lesních pasekách nebo vysokohorských loukách (1200 až 2000 m n. m.) kde často vytváří souvislé dominantní porosty. Kromě těchto původních míst se zakládají plantáže v dalších částech Ruska a pokusně i v Evropě.

Ryby (Osteichthyes), česky též kostnaté ryby, je parafyletická skupina primárně vodních obratlovců vyznačujících se osifikovanou kostrou (v některých případech je však kostra druhotně chrupavčitá) a skřelemi kryjícími žábry. V tradičních taxonomických systémech měly ryby postavení třídy, dnes jsou buď považovány za nadtřídu nebo pro svůj parafyletismus nejsou jako taxon užívány vůbec. Pokud by ryby obsahovaly všechny potomky posledního společného předka, zahrnovaly by i čtyřnožce včetně člověka (takto definovaná holofyletická skupina se nazývá Euteleostomi).

Roste v Guatemale, Mexiku až po Kostariku v podobě vzpřímeného nebo šplhavého bohatě větveného keře. Dorůstá výšky 1,5 - 5m. Větve jsou od mládí hustě pokryté světlými přitisklými chloupky. Listy jsou řapíkaté, dlouhé 0,4 - 1,5cm, tvaru široce vejčitého až vejčitě podlouhlého nebo vejčitěkopinatého, celková délka je 1,5 - 11cm a šířka 1 - 7cm. Konec je špičatý nebo vzácně tupý, báze zaoblená nebo tupá, horní strana mírně drslavá nebo olysalá, spodní hustě nebo řídce hedvábně ochlupená. Žilnatinu tvoří 4 - 8 párů postranních žilek. Květy jsou dvoudomé, seskupené do širokých otevřených lat slotených z klásků. Jsou bílé, přisedlé nebo stopkaté. Listeny a listence tyčinkových květů jsou široce vejčité, zaoblené nebo přišpičatelé. Kališní lístky úzce podlouhlé, tupé, dlouhé 2mm. Listeny a listence pestíkových květů jsou kopinaté a protažené, mají délku 1,5mm. Semeníky mají délku 0,7mm. Český název rostliny je plevnokvět, achyrant, ostroplevka.

Synonyma: Achyranthes calea, Achyranthes latifolia, Alternanthera latifolia, Gomphrena latifolia, Hebanthe mollis, Iresine latifolia, Iresine calea.

Kyselina octová (lat. acidum aceticum), ethanová kyselina (mimo chemii dle PČP etanová kyselina), je druhá nejjednodušší jednosytná organická (karboxylová) kyselina. Je to za normálních podmínek bezbarvá kapalina ostrého zápachu, dokonale mísitelná s vodou, s ethanolem i dimethyletherem. Čistá bezvodá kyselina tuhne za nižších teplot na bezbarvou až bílou krystalickou látku, připomínající led, které byl proto dán název ledová kyselina octová. Je hygroskopická, takže pohlcuje vzdušnou vlhkost. Její vodný roztok o koncentraci od 8 % se nazývá ocet. Kyselina octová je jedním z přirozených metabolitů v živých organismech. Aktivní formou je její komplex s koenzymem A, označovaný acetyl-CoA (acetylkoenzym A), který je jedním z nejdůležitějších meziproduktů buněčného metabolismu sacharidů a tuků.

Vyskytuje se běžně v rostlinách, a to jak jako volná kyselina, tak ve formě solí (octanů). Ve větším množství je obsažena v kvasícím ovoci, jako následný fermentační produkt přeměny sacharidů. Je také přirozenou složkou poševního mazu u většiny primátů a u člověka, kde má roli slabého antibakteriálního činidla.

V přiměřených dávkách a v dostatečném zředění vodou je kyselina octová zcela neškodná. Vysoce koncentrovaná je však značně agresivní a může způsobit při kontaktu s kůží rozsáhlé popáleniny; její nebezpečnost tkví také v tom, že projevy poškození pokožky se mohou objevit až s několikahodinovým zpožděním, kdy je tkáň zasažena do značné hloubky. Při zasažení sliznic, např. vdechováním par, může dojít k jejich silnému poleptání, což se může projevit dýchacími potížemi. Při zasažení očí dochází k silnému poleptání rohovky, které může vést až k oslepnutí. Požití koncentrované kyseliny octové způsobuje poleptání sliznic v ústech, jicnu a žaludku, které může vést až k proděravění stěn trávicího ústrojí. Požití se projevuje silnou bolestivostí zasažených sliznic, vrhnutím a průjmem a ve velkých dávkách může vést až k úmrtí.

Pelyněk brotan (Artemisia abrotanum) je vytrvalý polokeř z čeledi hvězdnicovité. Lidově se jí říká boží dřevec. Je to vytrvalá, plstnatě chlupatá, 50 až 150 cm vysoká bylina výrazně hořké chuti. Lodyha je rýhovaná, větvená, bohatě olistěná, v dolní části dřevnatějící. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté, 3x peřenodílné, úkrojky kopinaté, tupé, lodyžní listy střídavé, méně dělené, přisedlé až krátce řapíkaté. Úbory kvetou v bohatě větvené latě, 3 až 4 mm v průměru, nící, žluté, převážně trubkovité, zákrovní listeny jsou šupinovité, blanitě lemované, listeny nedělené, kopinaté. Kvete v VII až X. Pochází ze Středozemí a je pravděpodobně jen kulturní formou druhu Artemisia peniculata, který je domovem v pásmu od jihovýchodní Evropy do přední Asie. Dnes roste planě i v Itálii a Španělsku. Jako okrasná, kořeninová i léčivá rostlina je často pěstována v zahrádkách. Protože je značně teplomilnou rostlinou, vykvétá ve střední Evropě až pozdě na podzim a obvykle nepřináší klíčivá semena. Kořením jsou čerstvé nebo sušené mladé aromatické listy, které voní po citrónu a jsou jako listy všech druhů tohoto druhu hořké. Používají se jen v malém množství ke kořenění tučného vepřového a skopového masa, pečené husy a kachny, ale také k ochucení koláčů, tvarohu, majonéz a salátů. Pelyněk brotan se těšil velké oblibě u středověkých bylinářů. Backensův herbář konstatuje, že „tato bylina spálena a popel rozetřen s olejem, obnovuje růst vlasů u člověka, který jich postrádá“ a Hortus sanitatis dodává, že „kouř z této rostliny dobře voní a vyhání hady z domu“. V lidovém léčitelství se ho dosud používá k podpoře trávení a proti střevním parazitům. Pelyněk mohutně podporuje tvorbu žaludečních šťáv, působí dezinfekčně, tlumí křeče, premenstruační napětí i menstruační bolesti, působí na činnost žlučníku a jater. Užívá se nejčastěji při nechutenství, zvracení, střevních kolikách, průjmu, při nedostatku žaludečních šťáv a při žlučníkových poruchách. Droga obsahuje zejména silice (asi 0,2 až 0,5%), jejichž nejdůležitější složku tvoří toxický thujon (=tujón, tujon, thujón) a thujol. Dále je přítomen kandiden, felandren, hořké seskviterpenové laktony, glykosidní hořčiny absinthin a anabsinthin, flavonoidy, třísloviny, kvercetin, pryskyřice, flavonoid artemisetin, organické kyseliny a jiné látky.

Borovice černá (Pinus nigra) je statný jehličnatý strom s původním areálem výskytu v jižní Evropě a Středomoří, nižších polohách Alp, Malé Asii a severní Africe. Borovice černá má původ ve střední Evropě, ale můžeme se s ní dnes setkat po celé Evropě. Tak daleko ji rozšířil člověk, protože má mnoho dobrých vlastností. Daří se jí všude, dokonce i na obzvlášť chudých půdách. Dobře snáší sucho a prospívá jak v rovinách, tak v horských oblastech (ačkoliv dává přednost vyšším polohám). Borovice černá je proto ideální pro opětovné osázení odlesněných oblastí. Často se také vysazuje, aby chránila jiné rostliny před větrem. Statný strom dorůstající až 40 metrů. Kůra je šedočerná až žlutohnědá, kořenový systém je založen na mohutném hlavním koření jdoucím do hloubky.

Tmavě zelené 8–15 cm dlouhé špičaté jehlice vyrůstají z brachyblastů ve svazečcích po dvou. Ve střední Evropě kvete v květnu až červnu. Samčí šištice jsou válcovité a žlutavé, samičí šištice karmínově červené až nafialovělé, po třech letech dozrávají v přisedlé vejčité šišky zhruba 8 cm veliké. Semínka jsou ukrytá uvnitř šišek. Jakmile uzrají, otevírají své ztvrdlé dřevnaté šupiny a semínka vypadají na zem.