pcerna nám odeslal(a) následující článek: "-Víme, že jsme udělali chybu a na základě toho se odsuzujeme a sami o sobě pochybujeme. Skutečné chyby ale neexistují, protože žijeme, abychom se učili a abychom chyby ve své vlastní existenci byli schopni rozpoznat jako svou největší chybu. Pečujme tedy o to, abychom svou největší chybu znovu neopakovali. Být sebou samým je naším úkolem a současně naší náplní. Žít u vědomí svého vlastního bytí, s pocitem naplnění bez pocitu nedostatku, znamená neudělat už žádnou chybu.

-Jsem proti svému bytí. Když promítám svou chybu do svého okolí, a jsem proti tomu či onomu. Takový negativní postoj také ovlivňuje náš život. Žiji v nesouladu, ve válce se sebou a s životem. Bojuji proti něčemu jinému, protože nejsem sebou, nežiji jako já.

-Žiji v hříchu. Žít v hříchu znamená žít v odloučení, ne v jednotě ale v dualitě. Hřích v našem smyslu je iluze oddělenosti mě a tebe, dobrého a špatného, právě tak jako oddělenosti od sebe samého, když sebou samým nejsem. Pokaždé, když se distancuji, tedy odděluji se od svého bytí, žiji v hříchu a tím i v nesouladu. Také to může být příčinou mé nemoci.

-Žiji jinak, než vlastně chci a jak pokládám za správné. Neboť pak klamu sám sebe, žiji v neskutečnu a jsem tedy v nesouladu se svým vnitřním já. Musím mít odvahu vyrovnat se sám se sebou.

-Nežiji. Znamená to, když sebou nenechávám volně protékat proud života, když mám vnitřní zábrany, když žiji podle nějakého vnitřního programu, hraji roli, která se řídí míněním ostatních, když nedovoluji energii života, aby se ve mně svobodně šířila, nenechávám ji plynout, jak je právě třeba. Pak si musím říci, že nežiji. Správně žít znamená být plně sám sebou ve všech ohledech, bez omezení.

-Nejsem s něčím vyrovnán. Když někomu něco nedovedu odpustit, vyčítám mu něco, mám k němu výhrady nebo ho přímo z něčeho viním. Když nejsem vyrovnán s okolním světem. Když mám v sobě něco nečistého, něco jako vzdor, pocity viny nebo způsoby chování, které mi neodpovídají. Jestliže mám v sobě stíny, místa, kde nejsem sám sebou. Stíny jsou ale právě původní příčinou nemocí. Také když s někým nejsem vyrovnán, musím se ptát sám sebe, čím to je, co si vyčítám, proč mám pocit viny. Musím se ptát: Kam mne to chce vést? Co je to ve mně, co způsobuje, že nejsem takový, jaký opravdu jsem?

-Necítím se dobře a mám pocit, že mne něco tíží. Patří k tomu problémy, které jsem neřešil, věci, které jsem nedokázal opustit, ačkoliv se mě už dávno netýkají. Role, které hraji, ale nejsou mi vlastní, vzory, jimiž se pořád řídím, přestože jsou zastaralé. Všechno, co mi už teď tady nepatří, čím ale stále žiji, čeho se pevně držím, přitom mě to ale obtěžuje, protože to ode mne vyžaduje energii-to vše brání tomu, aby ve mně plynul život volně. Také to jsou prapříčiny nemocí a nedostatků.

-Pokouším se být normální. Protože pak nežiji podle své vnitřní skutečnosti, ale tak, jak to vyžaduje vnější svět. Vnějšek je ale jen odrazem mého vnitřního bytí. Řídím se vnějškem, měl bych se tedy řídit podle sebe samého, jinak budu žít v nesouladu se skutečným životem v sobě.

-Neplním a neřeším životní úkoly. Úkol je vždy něco, co ode mě žádá život, krok, který mám právě udělat. Problémy a nejistoty mě nutí udělat nějaké rozhodnutí. Mou hlavní úlohou je být sám sebou a každým okamžikem se tomu blížit. Jestliže tento nutný krok neudělám, osloví mě život ve formě nemoci a bolesti.

-Nežiji v míru s okolním světem, když jsem nespokojen se sebou samým nebo s někým jiným. Nespokojen jsem tehdy, když uvnitř sebe bojuji proti jedné nebo několika částem svého vlastního Já. Nespokojenost mi také říká, že nežiji v souladu s tím, jaký vlastně jsem. Když jsem ale sebou samým, mám ve svém nitru mír a ten přenáším na okolní svět. Být v míru sám se sebou znamená být v harmonii, být zdravý.

-Nejsem svobodný, když se řídím jen názory, představami a přáními, které mě nenechávají být takovým, jaký jsem zde a nyní.

-Nežiji zde a teď. Neboť jenom v přítomnosti se uskutečňuje život. Jestliže žiji z minulosti, žiji minulost, ta je ale mrtvá. Žiji-li budoucností, žiji také v čase, který ještě nežije, žít mohu jenom v přítomnosti, neboť život je to, co proudí a mění se od jednoho okamžiku k druhému. Žiji-li na jiných místech, nežli na tom, na němž se právě nacházím, tedy zde, pak mé myšlenky nekrouží kolem mě, ale kolem jiných osob nebo věcí, což mi brání, abych byl sám sebou. Život potom nemůže mnou a ve mně dostatečně proudit tak, jak by bylo správné. Vždy, když nejsem tady a teď, nemám možnost bojovat za sebe samého, takového jaký právě jsem. Život ale musí proudit, jinak vznikají potíže a člověk onemocní.

Zdroj:K.Tepperwein-Skrytý význam nemoci"