Očkování je dnes tvrdou realitou moderního světa, alopatická medicína nám chce namluvit všemožné výhody tohoto hrubého zásahu do imunitního systému jedince, ale jako každá věc má své pro a proti. Očkování si vybírá krutou daň na zdraví našich dětí, které jsou velmi citlivé na tento hrubý zásah do jejich imunitního systému, který není ještě dokonale vyvinut a závisí na mateřském mléce matky.

Půst jako takový je zázrakem těla a prastarou zkušeností dochovanou ve všech náboženstvích světa. Umírněnost v jídle a pití má dlouhou kulturní tradici v každé společnosti. Půst patří ke starým tajemstvím lidstva. Jeho podstatou je spiritualita a pokora, kterou dnešní člověk v moderní a velice rychle plynoucí době marně hledá.

Člověk, ač sám pochází ze zvířat, rapidně se od nich liší: konstruktivním myšlením, strachem ze smrti, smíchem, pláčem, řečí a prací za úplatu. Jeho mozek coby „palubní počítač“ pracuje s velikou výkonností a používat svůj mozek je pro člověka každodenní radostí. Ale jednou za život je fascinující pokusit se pochopit, jak funguje.

Za svou skoro třicetiletou praxi ve školství jsem dospěla k názoru, že sebemenší dítě je velkou osobností, ač se k ní často tak nechováme. Podceňujeme myšlenkové pochody dítěte, odbýváme jej neucelenými odpověďmi na jeho otázky, zkreslujeme jeho pohled na okolní svět, zneužíváme jej psychicky, ba i někteří fyzicky, deformujeme jeho čistou a otevřenou duši a vůbec si neuvědomujeme důsledky svého krátkozrakého chování.

Rozlišujeme všeobecně dva druhy sexuálního ukájení: ALOSEXUALISMUS, pokud k ukájení slouží partner nebo erotický předmět, a AUTOSEXUALISMUS, ukájíme-li se sami, bez pomoci cizí osoby nebo erotického předmětu.

„Omnia vincit amor.“ - „Vše zmůže láska.“ Vergilius

Každý o ní sní, zpívá se o ní v každé druhé písničce, píšou se o ní romány, skládají básně, malují obrazy, vznikají světová díla klasické hudby, nejeden souboj se vedl pro lásku, točí se o ní filmy. Všichni ji chceme alespoň jednou v životě prožít, jen se jí dotknout a cítit to zatočení hlavy, opojení smyslů, toužit, snít.... Každý ji chce vlastnit, brát, ale málokdo dovede dávat....

Bezmocnost je neschopnost čelit příkazům a zákazům mocných. Bezmocnost může být fyzická (neschopnost pohybu tělesně postižených), duševní (neschopnost se bránit proti psychickému nátlaku) a systémová (neschopnost obstát jako rovnoprávný člen určité skupiny lidí).
Chápeme-li rodinu jako určitý systém, a nikoli pouze jako náhodnou blízkost několika lidí v čase a prostoru, nabízí se otázka po společných hranicích nebo mantinelech. Kde jsou a jak mají fungovat? Co má respektive musí zůstat uvnitř a co může ven? A hlavně kdo určí, kudy hranice povedou?

"Každému mohu odpustit cokoliv – jen ne sám sobě.“
Marcus Portius Cato (234 – 149 před Kristem)

Vyslechnutí kritiky a její sebekritické zpracování vede častokrát k sebeobviňování. Pocity viny a sebeobviňování patří k nejčastějším příznakům deprese. U člověka v depresi se často setkáváme s přesvědčením:

Překročit TABU znamenalo stát se jím. Určité porušení tabu bylo možno odčinit pokáním a očišťovacími ceremoniemi. V jiných případech očividně stačila autosugestivní nebo sugestivní víra společenství v kouzelnou sílu, proti které se opovážlivec rouhal. Mohla ho i zabít. Ve svém výkladu se Freud vyjadřuje kriticky: „Úzkost ani démony nelze v psychologii hodnotit jako poslední věci, které vzdorují každému dalšímu vysvětlení. Bylo by tomu jinak, kdyby démoni skutečně existovali. Víme však přece, že jsou stejně jako bozi výtvory duševních sil člověka.“

Různí lidé reagují různě na nepříjemné události. Někteří jsou vlastně neustále rozčilení kvůli skutečným nebo domnělým ústrkům a křivdám. Jiní jsou hádaví, vyhledávají rozepře a tato vlastnost je součástí jejich osobnosti. Někteří nemají daleko k agresivnímu jednání, pro ránu nejdou daleko. Podrážděnost a agrese může být projevem onemocnění (např. úporných neustálých bolestí).